Jdi na obsah Jdi na menu
 


ahojte holky, tak se pokusím ve stručnosti popsat náš zážitek s Kačenčinou plastickou operací odstátých uší...

ačkoli jsem ze všech stran slyšela, že se jedná o velice jednoduchý zákrok, samozřejmě se mi podařilo vynervovat sama sebe natolik, že jsem včera večer skoro vibrovala a ze zoufalství jsem se v noci pustila do žehlení (a to už je opravdu něco...) Před kačenkou jsem samorřejmě dělala pořád hrdinu a uklidňovala jí, že to bude všechno v pohodě a dobrý a tak podobně - no kdybych si pak mohla dát panáka, měla bych dneska ráno asi pěknou kocovinu... Takhle jsem teda šla spát v půl druhé, v půl čtvrté byl budíček na kojení a v půl šesté budíček na vstávání a cestu do nemocnice - moooc pěkně čilá maminka...

U doktora nám řekli, že se uvidí, jestli tam Kačka bude muset být přes noc a že mě tam s kojencem rozhodně nenechají, aby šel s kačenkou tatínek. Takže jsem Kačce sbalila veeelkou tašku s hračkama a omalovánkama a různýma hrama - který zvládne i tatínek - a k tomu samozřejmě spoustu dárečků a překvapeníček, aby se měla na co těšit, až se "vzbudí" z narkózy... A pořád jsme řešili, kdy za nima do nemocnice s Jarouškem máme přijít... Nakonec jsem jela už ráno s nima a riskli jsme to - buď mě s miminem vyhoděj nebo nás tam nechají aspoň do doby, než půjde treperka na sál... A tříměsíční Jarinek se snažil být nenápadný, jak to jen šlo - ani jednou nezabékal a na sestřičky vždycky vykouzlil svůj úsměv číslo 7 a tím je všechny úplně dostal... Takže to nevypadalo na vyhazov

Jen kočárek byl jako prase a když paní uklízečka vytírala v čekárně a brblala, že tam snad byl nějakéj jézeďák, tak jsem se k tomu bahnu zbaběle vůbec nehlásila


Kačenku jsme v čekárně bavili tím, že teda bude spát jako Šípková Růža, paní sestřička jí odvede do její komnaty (ale aby jí neříkala "služko" nebo "moje komorná")

Do komnaty jsme nakonec vyrazili všichni - v pokoji bylo málo místa, tak kočárek zůstal na chodbě a Jarouška jsme si předávali s taťkou z ruky do ruky (a když usnul, dala jsem ho do jedné volné dětské postýlky - ale pššššt 

Ještě byl na pokoji kluk stejně starý jako Kačka - ten šel na mandle... Oba dostali prášek oblbovák a to pak prostě nešlo se nesmát, jak byli "sjetý" - Kačka měla vysmáto jak kdyby si dala jointa - prohlížela si pexeso a u každý kartičky byla vychechtaná jak malá hyena, pak sebou švihla na polštář a vypadalo to, že usne... Pak mě sprdla, že na novém růůůžovém županu, který dostala jako první překvapení v nemocnici, není šípková růženka, ale jen sněhurka a popelka... Já zatím už po druhý musela kojit Jarouška - jedna ze sestřiček honem běžela zavírat dveře, aby na mě snad neviděli pánové z pokoje odnaproti - asi bych jim mohla narušit proces léčení jejich chorob... Mezitím klučinu odvedli na sál a Kačence paní nemocniční učitelka četla pohádky - musím říct, že ta paní byla fakt skoro anděl nejen pro děti,ale hlavně pro vystresovaný matky... Pak si sestřička přišla pro Kačku a ta statečně vrávoravým krokem opustila svoji "komnatu". Pak přinesli chlapečka po mandlích a ten teda chudák vyváděl, že maminka měla co dělat, aby ji nezkopal do kuličky a nehodil pod postýlku... sestřičky jí pomáhaly ho držet, občas i náš taťka musel zakročit - jinak by ta nebohá maminka mohla rovnou přejít na oddělení chirurgie... Sice to bylo dost drastický, ale pro nás přece jen určitý rozptýlení... asi po půl hodině vyčerpaný kluk usnul a my začali čekat, kdy nám princeznu vrátí ze sálu.. a čekali jsme a čekali... po hodině už jsme byli napnutý jak kšandy - co se děje, že to tak dlouho trvá... Do toho mě taťka přemlouval, ať jdu s Jarouškem domů a trochu se vyspím - jako bych mohla usnout... Když už jsem tam vydržela čekat takovou dobu, chtěla jsem tam být až se bude treperka probírat z narkózy... Pak ji berušku donesli do postýlky, uplakanou, bez kaťat - že si cvrnkla do textilu... A ta naše dámička začala vyvádět skoro jak ten klučina - teda ne že by nás mydlila, ale plakala a když jsem z ní dostala, proč béká - jestli ji něco bolí - tak z ní vypadlo, že nutně potřebuje přece nějaký kalhoty... tak jsme jí od sestřiček půjčili pyžamkové erární a bylo to.. Pak plakala, že ji to bolí - když jsem se nenápadně optala,jestli ji bilí ty uši, koukala na mě těma obrovskýma očima jako bych spadla z višně a vysvětlila mi, že ji přece bolí ta hadička, co má přilepenou na ruce... Tak jsem se naivně snažila princeznu přemluvit, aby se vyspinkala a odpočinula si - odpovědí mi bylo - nééé, já spát nebudu, ani odpočívat, já chci něco dělat... (ehm - tři měsíce zpět to samé slyšely sestřičky, když jsem se já probírala po operaci toho mého zánětu mlíkáren...) A že prej jsem jí slíbila další překvapení, až se vyspí... No tak došlo na panenku bárbínu - ale nějak jsem to neodhadla s jejím oblečením a kačenka pravila, že přece takový šatičky už na jedné bárbíně má... (nevděčnice malá )


No a pak následovalo přemlouvání, že nechce být v postýlce, tak jsem odevzdala Jarouška taťkovi a vzala si do náruče Kačenku (těch pár kilo rozdílu skoro nebylo znát) a chovala jsem svoji uplakanou berušku - v tu chvíli jsem byla moc ráda, že jsem nešla domů a Kačenka nemusela brečet že chce maminkůůůůůů... Když se trošku srovnala, dala jsem si v poledne první jídlo a pití - banán - ten ona nerada, tak mi ho nemusela závidět... Samozřejmě nespala ani chvíli, prostě je po mě asi tak trošku duracell - zato já bych v tu chvíli potřebovala dát svý baterky na nabíječku... V jednu hodinu už bylo jasný, že to s taťkou zvládnou - už ho pérovala při hraní dětského kris krosu 

Tak jsem s jarouškem vyrazila k domovu a cestou nakoupit ještě nějaký zmrzliny a jogurty, co jí doporučili jíst... Evidentně i paní doktorka zhodotila situaci jako dobrou (nebo se báli, aby je tam její veličenstvo nezačalo taky komandovat  a ve tři hodiny už byla kačka doma...
Pak mě trochu dostala, když jsme zůstali samy doma s jaroušem - ten se rozhodl dělat velkokakatele (naštěstí ho to nepřepadlo v nemocnici...) a dobrých pět minut jsem se Kačce nemohla věnovat. ta ve vedlejším pokoji spustila srdceryvný nářek, že jsem uvažovala, že velkokakatele i během jeho produkce popadnu a poletím za ní... naštěstí rozum zvítězil a když jsem s čistým miminem vletěla do pokoje, abych zjistila, co se děje, malá vřešťanka mi sdělila, že chce čůrat.. tak jsem jí poradila, ať teda jde - no a tak teda šla...
Pak teda začala békat, že nechce mít na hlavě ten čepeček - opravdu vypadá jak teletubbies šmrncnutej bankovním lupičem - ale to jsem jí ještě vysvětlila, proč to musí na hlavě mít.... Když brečela, že jí ouška bolí, dostala sirup proti bolesti a za hodinu už skákala po kanapi a peřinou shodila ze skříňky obraz, vázu s kytkou a nějaký další věci... Voda natekla do obrazu, Jarouš začal békat, my s taťkou vyšťavený na sebe i na Kačku začali ječet - takže mooc pěkný obrázek spokojené rodinky, kdy mimino řve v postýlce, Teletubieska řve na kanapi, matka řve na otce a ten se drží, aby taky nezačal ječet úplně na všechny... Když už to vypadalo, že po mě mrskne tu kytku, dostalo se mu ponaučení, že ženu ani květinou neuhodíš a odešla jsem rozebírat ten obraz, aby se celej nerozmočil

takže to vypadá, že se sitace dostává do normálu a až se všichni vyspíme, bude to snad už úplně v pohodě