Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cirkus na horách - únor 2012

zase na poslední chvíli..

V neděli máme jet na jeden den na hory - hurá... Tata a Kača na lyže, já s juniorem budem sáňkovat - tak teda že dojedu ve čtvrtek k babičce do Neratovic pro sáňky... Těšila jsem se, jak bude Kača ve škole, Jarinek na hlídání a já si udělám v klídku a za světla sama výlet k babičce a dědovi jen na otočku a děti pak budou mít večer doma sáňky jako překvapení... Člověk míní, tata mění... Místo výletu jsem ve čtvrtek dopoledne seděla doma a čekala, až nám kamarád přijde předělat v kuchyni zásuvku... Pak už jsem musela do práce a pro sáňky teda jedu až k večeru - za tmy a navíc s dětma... Kdo ví, jak dobře a ráda řídím, pochopí moje velké nadšení... U dědy jsme se nacpali výbornou polívkou a než děti dojedly, šla jsem na půdu najít sáně... Pak že je teda rovnou dám do auta... Nemáme zas tak malý auto... I tak mě překvapilo, jak jsou ty sáňky neskladný... Pokud někdo sledoval scénku jak z historického cyklu Komik a jeho svět, musel se za břicho popadat... Jak jsem najednou byla za tu tmu ráda... Pat a Mat a blondýna dohromady - dokonce jsem už byla přesvědčená, že pojedu s otevřeným kufrem a budu se modlit, aby ty sáně cestou nevyskočily na silnici... Samozřejmě taky tady byla varianta - saně jako spolujezdec... Nebo varianta „děti nohy za krk“ a saně narvu mezi zadní a přední sedačky... Sáňky si vesele stály na chodníku, já běhala kolem auta, šoupala sedačkama a přemejšlela, kam je narvat... Dokonce už byla ve hře i myšlénka posadit Kačku na přední sedačku (aby to babi neviděla) a sklopit jedno ze zadních sedadel... Nebo nechat děti u babičky a odjet domů jen se sáňkama, to by bylo asi úplně nejlepší... :-))))

No nakonec jsem to nevzdala a při tom všem prolejzání auta přišla na to, že se dá složit jen prostřední část zadních sedaček, takže dětem tam autosedačky zůstanou upevněný a při troše dobrý vůle a velkým množství hrubé síly jsem tam ty sáně narvala že byly částečně v kufru a půlka jich byla mezi dětma... No aspoň jsem zas o něco chytřejsí a junioři se cestou nemohli prát, že... :-)

Tak jsem sama zvědavá, co budu převážet příště... :-))

 

No a aby toho nebylo málo, dneska jsem teprv štrachala dětem kombinézy - a sobě zimní boty - ještě jsem je tuhle zimu nepotřebovala... No a Jarinek sice má zimní bundy asi tři, ale nějak už mu z nich moc koukají ručičky - tak jsem našla na půdě jednu uloženou „do foroty“ - až na ni dojde čas... Čas došel a mě došlo, že jsem ji vlastně dostala s tím, abych si ji opravila, páč má na zadním díle dírku... No tak jsem dneska večer ještě vytáhla zase Laďu ze skříně (do deseti hodin jsme tu s Kačenou „vyráběly“ dárek pro babičku - obrázek ze třpytek, tak si dovedete představit, jak se budem všichni třpytit ještě minimálně měsíc - včetně Jarinkovy „nové“ bundy... :-))

Ale záplata je na místě - dokonce jsem si včas vzpomněla na reflexní pásek odpáranej z čínskýho rozpadlýho pytlíku na bačkory, tak se bude Jarinek pěkně blejskat nejen třpytkama... :-)
 

 

a pak jsme teda vyrazili do velehor Jizerských...

tentokrát bez pana Miroslava...

Odjezd na hory byl plánovaný na středu dopoledne... pana Miroslava v navigaci jsme si ani nepůjčovali, protože v létě mě tady zavedl do hlubokého lesa a tím pádem si cestu pamatujem a raději včas sami odbočíme, páč by tentokrát byla sjezdovka pro automobil zcela určitě nesjízdná...

v úterý se mezi prací marně pokouším nějak sbalit všechny možný zavazadla - konečný počet se ustálil na magické třináctce (nepočítaje lyže, boby, přezkáče a asi milion dalších věcí...) tatínek si sbalil jednu svoji tašku (samozřejmě poté, co mu maminka připravila bundy a kalhoty na lyže a tak podobně...) a vrátil se v noci unaven z tréninku, takže padnul do postele, aby si odpočinul před cestou...

ve středu ráno se děti tak těší na hory, že jsou na zabití... do práce ještě řeším pár drobností před odjezdem, protože samozřejmě klient včas neschválil, co bylo potřeba... děti se mezitím rvou jak koně... zabalená zavazadla chráním vlastním tělem, aby je junior nenápadně nevybalil jako včera... tatínek jel půjčit lyže... pak vyvenčit psa... já se zatím snažím nepřerazit děti a neutéct směrem Bohnice...


když už se děti mají oblíkat, junior začne šermovat kovovýma lžícema na obouvání... když mu je seberu, řve jak tur... v nestřeženém okamžiku si je znova vezme a chce zapíchnout Kaču - ta řve jak tur... Junior dostane na zadek a řvou oba... Tatínek dostal za úkol je dooblíknout a dopravit do auta - v poslední chvíli mu juniora odebírám a místo bačkůrek mu obouvám zimní boty... Konečně jsou děti navlečený v kombinézách, rukavicích a čepicích, zavazadla v autě a už už to vypadá, že se fakt vypakujem... poledne už je dávno za námi... Do chodby vpochoduje junior a na hlavě má naraženej lavor na vodu pro psa, kterej byl v zádveří, aby voda rozmrzla... V tu chvíli řvu já a tata mi jako první pomoc podává zbytek lahve - Fernet „Černá vdova“ a já si hluboce nahnu... Naštěstí zjišťuju, že lavor nebyl plnej vody...

Cestu jsme přežili - já s medicínou po ruce...

menší problém nastal, když junior vyžadoval sluneční brýle a pak s nima házel na zem - k ničemu jinýmu je nepotřeboval, jen aby ječel, že je chce podat... řidič nadával, že se pořád otáčím dozadu a podávám tyranovi brejličky, tyran řval a já chtěla vystupovat... tata vznesl otázku, kolikery brejle jsem s sebou zabalila a tuze se divil, že jen jedny... Asi jsem měla pro jistotu sbalit celej barák... a že prej jestli tyhle brejle vydržej aposň do Jablonce, tak to bude zázrak... No tak mu na chvíli půjčila brejle i Kačenka... ty zahazoval taky, jak jinak... Za chvíli vzteky usnul - teda Jarin, ne řidič... No a když jsme zastavili na oběd - jdu vytahnout juniora ze sedačky, otevřu dveře a co se nestane... Křup a pod botou mám na tři kusy Kačenčiny brejle... Takže tentokrát jsme už věděli, kde je v Jablonci obchoďák a než jsme dorazili k penzionu, měli junioři hned několikery sluneční brejle do zásoby... (v létě jsme sem totiž zapomněli Kačence vzít z domova celej kufr s oblečením, tak si užívala nákupy nových hadříků...)

po ubytování následovalo už jen několik drobných zádrhelů...

- babička nejela s námi, ale s kamarádkou z Prahy a jaksi nám zapomněla sdělit, že hodlá z hor odjet o den dřív...
- v penzionu jsme měli dva pokoje - babička s dětma a já s tatou - super rozdělení... jenže - ten náš jsme v sobotu museli opustit, protože nástupy turistů jsou tu od soboty do soboty a já na to nakonec jaksi zapomněla, s tím, že se to nějak na místě vyřeší...
- tím, že babička v sobotu odpoledne odjížděla, bylo to vyřešené - my se přestěhujem místo ní... nicméně to samozřejmě znamenalo v pátek večer zabalit skoro všechno a v neděli ráno pak úplně všechno - skoro všechny věci potomků byly na našem pokoji, páč by se k babičce nevešly (samozřejmě to bylo doprovázeno mnoha otázkami mamííí a kde máme tohle? a mamííí, kde máme tamto???) - tak se tam teď musely narvat i se mnou a s tatínkem...
- no ale to je ještě daleko... na hory jsme jeli, aby se hlavně Kačenka dostala na lyže... první odpoledne po příjezdu jsme obhlíželi terén a bobovali, večer jsme si dali pár piv, abych další ráno zjistila, že mě z toho čerstvýho vzduchu pěkně bolí hlava...

den druhý...
- to už jsme se vydali na Severák lyžovat... tata a Káťa na lyže, zbytek výpravy bobovat...
- ráno všichni hlásili, že je venku ještě mínus 15, tak jsme čekali na menší mráz a já jsem dětem a babičce znovu připomínala, že si junioři musí namazat obličejíky krémem, co tam mají připravený... Když se „oteplilo“ a chtěli jsme vyrazit, babi statečně nasoukala juniory do kombinéz a mě to teda nedalo, abych se nezeptala, jestli se opravdu namazali... samozřejmě néééééééé... takže od krému byly mastný nejen tvářičky, ale i čepice, kombinézy a samozřejmě i celá maminka...
- u auta jsme zpacifikovali juniora, aby nezdrhnul a tata s Kačenkou se začali obouvat do přezkáčů... Kača zjistila, že ty její lyžáky jsou jí jaksi malý... Ono když si je šli s tatínkem u nás doma do půjčovny vyzkoušet, tak frajerka šla v silonkách... Tak si asi chuděra užila hodinku ve španělský botě, ale statečně lyžovala... Ostatní účastníci zájezdu už taky chtěli do tepla, tak se šlo do nejbližší restaurace, aby tam junior s maminkou hráli u stolu hru - strhnu ubrus a maminko chytej ty tři horký čaje, následováno výkřiky - fůůj, to mi nechutná, nechcííííí, čůrat, a šermováním nožem s cílem zapíchnout starší sestru... Babi s kamarádkou u vedlějšího stolu měli relativní klid, tam se jen pětiletému vysvětlovalo, že to, co plave v polívce, je opravdu jedlé a kdekoliv jinde to chlapec už mnohokrát pozřel aniž by se otrávil... (Ona vůbec naše sestava byla velice různorodá - jeden dvouapůlletý bobista, pak pětiletý nelyžař, Kača sedmiletý lyžař začátečník, babi běžkařka - ovšem na běžky nechtěla, páč je prej zima, pak kamarádka s manželem - nelyžaři, ale ona se pak nechala přemluvit, že když už jejich malý nelyžař má objednanou školičku, tak aby na lyže taky po těch mnoha letech vlezla - no a pak já - lyžař znovuzačátečník - po těch dvaceti letech mě to začalo znova bavit a pak náš tata lyžař celem zdatný... No a zkoordinovat program všech, to byl opravdu oříšek... Navíc auto bylo jen jedno a nás bylo osm - k vleku by to s juniorem bylo tak na hodinu cesty do kopce - takže tata řidič, já babysitting a junioři jsme jezdili objížďkou autem a ostatní to vyšpápli za půl hodiny pěšky...)
Po obědě babi sebrala děti, všichni sedli na boby a odjeli domů... Já si půjčila lyže a šla jsem s tatou na svah... Konečně klid... :-) Pokud nepočítám ránu loktem do hlavy od drahého manžela - prej to nebylo schválně - no, měla jsem helmu, tak jsem neomdlela a z vleku nespadla... Po lyžovačce jsem usnula jak pařez a vzbudila se až před večeří :-)

Den třetí...
Další den už hlava tolik nebolela, já šla hned ze začátku s Kačkou na sjezdovku, vysvitlo nám i sluníčko - no prostě paráda... Až na to, že junior bojkotoval bobování, dožadoval se šermování lyžařskýma hůlkama, což se babičce nelíbilo a nemohli se dohodnout... Junior kňoural a vztekal se, babičce se rozbil zip u bundy, no prostě ideální nálada v týmu... já se mezitím odvážila s Kačkou na velkej vlek - treperenda zvládla i rozjezd a vypadla až v druhý půlce trati... Naštěstí si nic nezlomila, tak jsem teda taky vystoupila, odtáhla ji ze stopy a sjely jsme to dolů. Jo a to už měla vypůjčený jiný přezkáče, aby v těch španělských botách nechudácela...
Mezitím se bobisti a lyžaři začátečníci odebrali do restaurace na oběd... Jarin byl pročůranej, ovšem náhradní plenku jsme měli v autě a to bylo od restaurace celkem daleko - já vtipně neměla ani moc peněz, takže nás založila babička, abych pak měla na permici na vlek.. Počůranej stále všem hlásil, že je „mokrý“ a snažil se polejt ještě džusem, čajem i polívkou... Evidentně už štval všechny kolem a potřeboval se z toho vyspat... Po obědě nakonec všichni odjeli zase na bobech směr penzion a já šla s tatou opět na lyže... Krásný odpoledne... Cestou domů jsem se odhodlala tentokrát hned neusnout, ale vzala jsem foťák a dokud svítilo sluníčko, šla jsem si udělat pár obrázků a zjistit, jak je to s vlekem poblíž penzionu, kde by ještě mohla Kačka v sobotu jezdit... Nic jsem nezjistila... Paní z hotelu sice slíbila, že dodá informace, jakmile sežene pana vlekaře, ale evidentně se na to vybodla...
Po večeři jsem se dobrovolně nabídla, že dneska uspím děti, aby si babička mohla dát skleničku a posedět s kamarády - den předtím šly děti spát asi v deset a nebylo to úplně ono... Tak jsem je hnala do pelechu před devátou - Kačenka prozradila, že za celou dobu pobytu si sprchovala jen nohy a Jarinek se nemyl vůbec... Po tom pročůraným odpoledni a večerním extrabobku to už potřeboval jako sůl...

den čtvrtý...
No a ráno po snídani nastalo stěhování národů - maminka vyběhla do podkrovního pokoje, aby sbalila všech deset zavazadel - tři dětský batůžky s hračkama měli junioři u babičky - a přestěhovala to do babiččina pokoje (cca 3x3m).
Protože vlek za penzionem jsme doposud nezjistili, jestli je či není v provozu a na celý den jsme se kvůli babiččině časně odpolednímu odjezdu nemohli vydat na Severák, dohodli jsme procházku pod Severák - k tetě Olze... Připravila jsem teda jak Karkulka batůžek s termoskou teplého čaje pro děti, lahví vína pro tetu, plenkou a náhradníma rukavicema pro juniora, do ruky jsem ještě měla igelitku s polštářkem - dárkem pro tetu, přes rameno foťák... Netřeba dodávat, že jsem v zabalených kufrech znovu všem hledala, kde máme oteplovačky, mikiny a zimní bundy (jo babičce jsme nabízeli rezervní zimní bundy místo té její rozbité, ale pravila, že nechce, že taky má ještě jednu...)
Junioři měli oblečení připravené, ksichtíky jsem jim tentokrát už rovnou sama namazala, tatínek byl už taky oblečen a prudil že mi všechno dluho trvá... Dostal teda pokyn, aby oblík juniora... A abych viděla, že je velice schopný a navíc pořádný, nacpal juniora i do kombinézy (potřeboval s tím ode mě pomoct opravdu jen trochu...) a pak mě sprdnul, co se to tady válí zase za čistou plínku... Tak jsem se jen podívala na nabalenýho juniora a pak na tatínka, který rozčileně mával plínkou před mým obličejem a po pravdě jsem odpověděla, že tu plínu měl mít junior na sobě pod vším tím oblečením... Ozvalo se jen bouchnutí dveří a já osiřela v pokoji s juniorem v kombinéze a plenkou v ruce...
Pak jsem ještě neprozřetelně po tatínkovi chtěla, aby mu teda zkusil oblíknout boty - rukavičky jsem radši neriskovala, nechtěla bych, aby byl nutný výjed na chirurgii - tatínek už opravdu byl lehce vytočen a ztrácel nervy... Tak se mě teda ptal, když jsem se obouvala, jestli už jsem připravila boby a kde je vlastně babička a Kačenka... Kačenka byla před barákem, babička v trapu a boby nikde... Tatínek teda svoje otázky směřoval pak na Kačenku - ode mě se dozvěděl, že boby na pokoji nemáme, takže jsem je nepřipravila, babičku jsem neviděla už dlouho a Kačka že je před barákem...
Od Kačky získal informaci, že babička šla asi napřed a boby že jsou asi v lyžárně... Než teda tatínek s láteřením vyndal boby a mobilem sehnal babičku, sebrala jsem asi desetkrát juniora ze země a přezula mu botičky, který tatínek nandal obráceně... Babička nám neutekla, jen čekala za rohem na sluníčku, protože přece měla jen tenkou bundu a jak dotčeně pravila, nemohla na nás tu hodinu čekat před barákem ve stínu... Ještěže cesta byla do kopce a všichni jsme jen tak tak funěli, já s foťákem přes rameno co dva kroky sbírala Kačku ze země a tím pádem jsem neměla další ruku k focení - a tak bylo krásně... Cestou kolem toho poptávaného vleku jsme viděli, že právě je v provozu.. Byla jsem tedy vyslána, abych zjistila, jak to s ním je a bude, že by tata a Kačka ještě mohli jít lyžovat... A že nepůjdou moc rychle do toho kopce a já je teda cestou ještě doženu... Tak jsem si vyběhla tu sjezdovku zase k hotelu - jako včera odpoledne - v recepci opět nikdo, tak do prvního patra do restaurace - tam mi paní sdělila, že u vleku by měl v budce asi sedět pan provozovatel...  V hotelu bylo dost vedro - já nabalená jak pumpa po výstupu sjezdovkou už byla zpocená až v ponožkách... Seběhla jsem si tedy pro velký úspěch sjezdovku (měla jsem sto chutí to sjet na igelitce s polšářkem - ale předávat placatý dárek by bylo hloupý, foťák přes rameno - abych si ten den už konečně něco vyfotila...) a našla jsem i pana provozovatele a konečně zjistila, jak to tedy s vlekem je... Pak zase zpátky nahoru a „doběhnout“ naši výpravu... A tak bylo krásně... Foťák se mi přes rameno pěkně nesl, ale nezastavovala jsem, abych výpravu nezdržovala... Na kopci jsem je asi po kilometru s vypětím všech sil skutečně dohnala - Jaroušek zrovna do sněhu odhazoval nové sluneční brýle s tím, že je nechce, páč mu jsou malý... Tak jsem je sebrala do igelitky a už jsme byli u tety... Ta se smála, že nás ten výšlap nějak zmohl, ale po pivu, panáku a kafi už jsem byla schopná i trochu konverzovat... Pokud jsem zrovna nechytala padajícího Jarinka nebo hrnek s kafem, co na sebe vylejval... Po obědě babička odjela, já dostala od taty sprdunk, že „si telefonuju“ a nepřipravila jsem lyžařský helmy - zvedla jsem zvonící telefon a uložila Jarinka do postele zatímco on trůnil na záchodě... No a když tata odešel, Jarinek za chvíli usnul a já asi taky, protože mě probralo dupání po schodech a fňukání... To nemkohjl být nikdo jiný než Kačka... taky že jo... Brečela jak želva - i když želvy asi nejsou tak hlasitý, aby pláčem probudily dítě... No každopádně probudila Jarinka a hulákala, že má zmrzlý nohy a že ji to moc bolí... Tak jsem ji vysypala z kombinézy a masírovala nohy s tím, že mrknu, co google radí na podchlazení... Google v tomto pokoji odmítl spolupráci a bylo po ptákách... Tak jsem jí nožky zahřála rukama a peřinou, nalila do ní teplej čaj z termosky (jak se to teď hodilo, že...) a snad jí žádný prstíky neodpadnou...
No a teď už nás čeká jen noc ve čtyřech na jednom letišti a ráno sbalení všech propriet a odjezd domů... Lyžovat už nejdem, odmítla jsem nechat celý den naložený auto s foťákem a dvouma notenbookama na parkovišti v mrazu, takže pokud to do rána přežijem, vyrazíme k domovu... Jak já se těšíííím.... a jak já se těším do kanceláře....

den pátý a poslední....
ano, noc byla úžasná - do zad mě tlačilo tatovo koleno a do obličeje nevímjak kopal Jarin a jak jsem zjistila, i Kačenka se přidala... v noci taky začala hulákat, že neví, kde má medvídka - no hledání pyšáka mezi osmi nohama a osmi rukama ve čtyřech peřinách bylo super... navíc se probudil i Jarin a začal brečet, že on pro změnu nemá svoji panenku.... chtěla jsem emigrovat do křesla na chodbě...
ale ráno se teda všichni sebrali a šli pěkně vyspinkaní koukat na pohádky a já měla asi tak hodinu obě postele sama pro sebe, abych se aspoň trochu srovnala a nešla na snídani zkroucená jak paragraf...

po snídani jsem bleskově zabalila celej cirkus (asi si balení kufrů dám jako vedlejšák...) a šli jsme ještě bobovat na tu malou sjezdovku, kde Kačce tak promrzly nohy... Přes velké úsilí se juniorovi nepodařilo v penzionu nic zničit, než tatínek naskládal ty sbalený kufry do auta (no přiznávám, už jsem to nevydržela a šla tatínkovi ty kufry nanosit až k vozu a trochu mu s tím nakládáním pomoct, páč už mu to trvalo opravdu nějak dlouho - a to se mimořádně s nikým nevykecával...) Pan majitel trefně přirovnal Jarouše ke králíčku Duracellovi, jen s tím rozdílem, že Jaroušek nejde vypnout... Duracell se bohužel náramně unavil pácháním škod v penzionu a síly na chození do kopce už mu nezbývaly... Na bobech jsme sjeli dvakrát, načež přišel pán od vleku (ano skutečně nějaký pán od vleku existoval, dalo mi to velkou práci ho vypátrat...), aby nám sdělil, že když tam jeden pán se synkem lyžují, tak bysme tam my neměli jezdit na bobech... No ale odhadl to přesně, když řekl, že to stejně asi dlouho u nás na sáňkování nevypadá - junior uřvanej, že to nahoru „nezvuádne“, tata načuřenej, že ho má tahat, matka otrávená, že se vůbec snaží a treperenda stále řešila, kdo s kým na jakých bobech pojede... Maminka chtěla mít nakonec aspoň jednu fotku, že teda s výpravou na horách taky skutečně byla a požádala tatínka, aby ji s dětma aspoň cvaknul na mobil... V tu chvíli obě děti dostaly nový přísun vesmírné energie a začaly dělat naschvály, aby na fotce s maminkou nebyly... Takže z těch několika fotek je na všech maminka nasraná, drží haranty za límce od kombinéz a něco nepěkného jim sděluje... Jim to bylo náramně k smíchu, tak jsem je pustila, popadla batoh a šla pryč... Tatínek se přestal smát a začal křičet, ať se maminka okamžitě vrátí, že oba potomky přece on sám na sněhu nezvládne...

a tím vlastně naše super dovolená skončila...


jako bonus budiž ještě prozrazena podvečerní situace doma, kdy maminka s Kačenkou dodělávala domácí úkoly - do večerníčka se to jaž takž stihlo - načež jsem v aktovce objevila papírek od pančelky s vypsaným seznamem úkolů... Kačenka pravila, že to přece tatínek viděl a o všem ví... maminka zjistila, že tatínek tedy od pančelky aktivně vyžádal úkoly, předal informace babičce, aby to teda s Kačenkou na horách udělaly - aby maminka měla klidnou dovolenou a babička se s Kačenkou ráda učí, že... no a když maminka poslední den pobytu na horách zjistila, že nějak nedošlo na psaní (těch šest stránek bych teda asi ani já za hodinu nedala...) - tak jsme včera vzaly azyl u domácích a psalo se... něco zbylo teda i na doma... tatínek měl představu, že jakmile doma automobil zastaví, Kačenka zasedne a úkol dopíše - to by ovšem musel tatínek vypakovat všech třináct zavazadel a navíc hlídat záškodníka... k psaní jsme se dostaly s Kačkou asi v pět - mezitím, co psala, tak jsem připravila i večeři a po večerníčku cvičně kontroluju aktovku a vypadl na mě ten seznam od pančelky... no měli jsme toho asi tak půlku hotovou... u některých úloh jsem teda rovnou napsala, že prostě maminka nechápe zadání, u jiných dcerka ztropila hysterické scénky, že to MUSÍ být hotové, tak jsem nepedagogicky napovídala, kam co má napsat a to, co nemá v rozvrhu na zítra se prostě udělá až zítra... No ale co bylo nejlepší - tatínek byl hrubě nespokojen, že maminka nebyla důsledná a nezačala s připravou do školy včas a tím pádem šly děti spát až po osmé hodině a stejně nejsou všechny úkoly hotové... a vlezl si na hodinu do vany, aby si odpočinul... tak si maminka nalila sklenku vína, jde vyndat tu třetí pračku vypraného prádla z hor, aby to ještě stihla sušička vysušit a čeká ji krásný večer, kdy se odreaguje u práce - aby zítra mohla dopoledne hlídat juniora a měla „napracováno“ aspoň něco do foroty....

jak já se těším do té kanceláře....