jsme se vydali na rodinný výlet - že nás kamarád sveze koňma...
co vám budu vyprávět, doma situace naprosto klasická - tata prudí, že jsem pořád u počítače a pracuju, dětem pořád slibuje nějaký výlety a akce, na který pak kvůli svojí tělocvičně nemá čas a nakonec za to můžu zase já... prostě rodinná pohoda... jeho výborná nálada poté co jsem mu ušila ten box pytel celkem rychle vyprchala a je protivnej jak činže... (psssst - nebo zase dostanu sprdunk, že ho pomlouvám... :-)
No tak jsem ráno u snídaně vyslechla telefonát, jak se domlouval s kamarádem, že teda pojedou s dětma na ty koně se podívat a protože já zrovna dneska nemusím do tisku nic fofrem posílat (až zítra... :-), tak jsem se jen zeptala, jestli je tam wifina a když jo, tak že jedu s nima... No tak jsem jela - pro děti to bylo překvápko, já sice na ranči vypadala jak debil s notebookem, ale na příjmu jsem byla a co bylo potřeba, tak jsem před projížďkou odeslala...
Malý kovboj byl z koníčků nadšený, neustále pobíhal po voze, sápal se na kozlík a opratě, pak chtěl za jízdy vystupovat, no měli jsme co dělat, abysme ho udrželi... Bohužel tu nebyly pásy jako v autě :-)) Když jsme jeli asi hodinu, začala jsem mít nepříjemný pocit, že se k počítači asi tak brzo nevrátím - nějaký čas strávíme na obědě, pak ještě cesta zpátky... No jako záškolák jsem si připadala - jen bych teď nedostala dvojku z mravů, ale vyhazov z práce, že... :-)
Juniora jsme udrželi ve voze až k hospodě, díky vlídnému personálu jsme ani odsud nebyli vykázáni - tata si s kamarádama neustále vykládal o boxu, Kačenka byla zpruzená - no aspoň si kreslila a junior začal devastovat vybavení restaurace a já ho pořád někde lovila a čekala, kdy na mě přijdou, že nesedím u compu a nevytvářím hodnoty - no prostě ideální rodinný výlet...
Po obědě jsme se s dětma šli podívat, jak kovbojové zapřahají koně do vozu a když Jarinek nadšeně řehtal, vysadil ho pán na valacha, že dojede až k vozu... jen tak, bez sedla... tak jsem Jaroušovi z ruky vzala propisku, aby koně nepopsal či nepropíchnul a aspoň za mikinku jsem ho držela a šla vedle koně... ten z naší přítomnosti asi nebyl dvakrát nadšenej, když už jsme byli u vozu, on tam místo měl - já vedle toho obrovskýho zvířete s hrůzou v očích vcházela do minimálně metrových kopřiv vedle cesty - no přece Jarina nepustím, že... moc bych za to nedala, že mě tam ten kůň ještě pupkem postrčil, jakože abych se na něj nemačkala... No a pak koník nějak blbě škobrtnul, leknul se a poskočil... Já vede něj tak rychle v těch kopřivách neskákala, že... Takže jedinej, kdo udělal superskok, byl kovboj Jarin a pěkně zvysoka letěl za mnou do těch kopřiv... Ještěže tu mikinku neměl rozepnutou... Pán, co vedl koně, byl v klidu... Když se otočil, kůň spořádaně kráčel volným krokem jako by nic... A já stála po pás v kopřivách s dítětem v náručí - taky jsme teda dělali jako by nic... Jarouš byl z toho letu tak paf, že ani neřval... Mě sice ty kopřivy pálily i přes kalhoty, nicméně jsem radši neřvala taky... Představa splašených koní, převrácenýho povozu a tatínkova výrazu, až by se dozvěděl, co se synkem vyvádíme, to mě dokonale umlčelo...
To jsem si ráno chtěla vyrazit v kraťasech - ale to by se asi tenhle zážitek před tatínkem neututlal... :-))
Už se těším na další rodinný výlet...