Jdi na obsah Jdi na menu
 


Podle Murphyho zákonů je nasnadě, že když se něco má pokazit, tak se to taky pokazí. Podle mé zkušenosti, když se má pokazit několik věcí, pokazí se vždy najednou a v tu nejnevhodnější chvíli... Jak už víme, Rozruch má stále nožku v gypsu (sádra už je v bytě úplně všude a je jen zázrak, že moc neprší, měli bysme v posteli bahenní lázně), autíčko jsem cestou k volebním urnám zavařila a když už byli oba ztroskotanci (Rozruch i auto) dopraveni domů, vzpomněl si taky pejsek, že by trochu pozornosti neuškodilo... Na hřbetě se mu v kožichu vytvořily hnisavé flekance, které asi nebyly příjemným doplňkem v horkém letním počasí a i když jsme přestali (vlatně když jsem já přestala) chodit koupat Bernýska do Labe a polejvat ho vodou z konve, tak ten problém nechtěl zmizet. Bylo tedy rozhodnuto, že je nutná odborná veterinární konzultace a protože našeho vesnického zvěrolékaře vyplavila loňská povodeň a jeho ordinační hodiny se smrskly na středu odpoledne, museli jsme vyrazit (tedy já musela vyrazit) s pejskem k lékaři do Neratovic. V zájmu ušetření drahocenného času jsme se vydali na autobus - znamenalo to vstávat s půlhodinovým předstihem na psí bobek na poli (byl tak zmaten ranní procházkou, že nevytvořil vůbec nic) a pak čekat, zda nás pan řidič laskavě naloží do vozidla. Pejsek měl košík, vodítko, nebyl ani nijak špinavý a smradlavý, tak nás řidič prostě nemohl odmítnout. Štěstí nám přálo a natrefili jsme na PNŘ (permanentně nasraného řidiče), který nás aspoň sepsul, že chceme zastavit na zastávce u Vojtěcha a že tam on teda vůbec nestaví a asi chtěl, abysme si vystoupili. Byl velice zklamaný, když jsem pravila, že to tedy nevadí, pojedem do Neratovic ke kulturnímu domu a vrátíme se k Vojtěchu pěšky... Pejsek si cestu busem užíval, ležel na ploše pro kočárky a zavazadla a oknem pozoroval ubíhající krajinu. A nedovedu si představit, na kolik se musel pan řidič rozčílit, když jsme přijeli do Neratovic a museli zastavit u fronty na železničním přejezdu přesně na autobusové zastávce u Vojtěcha... Nevím, jestli chtěl ulevit pečeným cestujícím (bylo ten den ukázkové horko), jisté je, že se pootevřely zadní dveře a my s pejskem bleskurychle vyběhli ven a utíkali pryč od busu - co kdyby za náma PNŘ vyběhl s tím, že si musíme nastoupit zpátky a dokončit jízdu až do naší cílové stanice... No a pak už jsme v poklidu došli k zvěrolékařce, kde se Bernýsek chtěl kamarádit s dalšíma zviřátkama, tak mě trošičku omlátil o ploty a zaparkované automobily, paní doktorka prohlásila, že to nevypadá dobře, kožich musí pryč a dostali jsme smrduté mazání a radu, pokud jsem těhotná, ať se toho vůbec nedotýkám. Těhotná jsem naštěstí nebyla, protože při následných pokusech o jeho aplikaci na psa bylo nebezpečné mazání úplně všude... Kromě tohohle preparátu jsme měli v lékárně zakoupit jakousi dezinfekci, jejíž název jsem v ordinaci slyšela poprvé (když jsem pak ukládala nově zakoupenou lahvičku do naší psí lékárničky, už jich tam bylo v řadě několik...) Takže následovala cesta rozpáleným městem do lékárny, pak jsem se snažila vyhledat nějaký zpáteční autobus, protože pejsek už byl evidentně unavený a nést jeho padesát kilo cestou zpátky se mi opravdu nechtělo. Do odjezdu busu zbývalo ještě něco času, tak jsem Rozruchovi koupila čerstvou zeleninku a nějaké další dobroty a bus už měl jet za pár minut. A právě teď si psíček vzpomněl, že už pochoduje venku dost dlouho aniž by udělal bobeček... Asi poslouchal naše večerní rozpravy a rozhodl se sdílet s námi stejný názor a vysral se přímo před finančním úřadem. No a já s plnýma igelitkama koukala jak puk, protože to, co z něj vypadlo, by opravdu nešlo sebrat a uklidit do koše, o co míň ta hromada byla sebratelná, o to víc páchla, takže jsme nabrali rychlý směr pryč a šli se schovat do autobusové zastávky. Z té jsem vždycky jen nenápadně vykoukla, zda už nám jede spoj a ten oproti jízdnímu řádu dost dlouho nejel. Když konečně dorazil, sdělil nám, že do Libiše nejede a ten co měl jet do Libiše že teda asi vůbec nejel... Opravdu výtečná situace, do této chvíle jsem si myslela, že přijedu do práce jen „o něco později”... Bus nás nekompromisně vysadil na konečné u Spolany, aby pak odjel směrem do Libiše... No a my se vydali pěšky ještě notný kus cesty - pejsek ještě odbíhal do křovíček dělat další hromádky, asi ho cesta busem taky nervovala jako mě. I když já do křoví radši neodbíhala a spěchala domů. Cestou jsme šli kolem prodejny psího žrádla, tak jsem se šla optat, zda se vyrábí nějaké granule s vitamínama, aby se psíkovi ta choroba rychle zlepšila. Sešlo se téměř celé konzilium prodavačů a ochotně doporučovali a radili a pejska prohlíželi, dokonce prý na tom není ještě tak zle a mazání od paní doktorky měli taky vyzkoušené. Granulky nám taky nějaké vybrali a když jsem řekla, že bych teda potřebovala nějaké menší balení, mysleli, že chci to nebohé zvíře šidit. Tak jsem jim teda vyložila svoji momentální situaci, že sice bydlíme skoro za rohem, ale auto ani přítel nejsou funkční a já s plnýma taškama jídla a léků taky ten patnáctikilový pytel granulí neodnesu. No a to se ukázalo, že jsou tady moc hodní prodavači a byli ochotní mi ty granule domů donést. Pán už měl pytel žrádla na rameni a byl připraven k odchodu, když na dvoře nastartovalo jejich firemní vozidlo k odjezdu pro naftu. Pan řidič teda naložil granule, psa i mě a odvezl nás až domů. Tady už před vraty bylo ze všech stran otevřené naše autíčko a různě z něj koukaly nohy a ruce od Rozrucha a pana opraváře. Panu řidiči jsem poděkovala, on mi donesl granule za vrata, odjel a já se šla věnovat léčení psa. Teprv teď jsem pochopila, že ač máme hodného a mírného psíka, jsou věci, které nemá vůbec, ale vůbec rád... Jěště, že ho nemusíme stříhat pravidelně. Původně jsem věřila, že kolem těch boláků to bude vystříhané hned, pejsek si na zahradě sedne nebo lehne, já udělám šmik šmik a poběžím na autobus, ale po půlhodině boje a střídání několika různých taktik, bylo jasné, že tentokrát vítězí pes. Nakonec jsme se museli oba zavřít do předsíně, odkud pro něj nebylo úniku a kde mě mohl na oplátku omlátit o všechny dveře a skříňky. V jednu chvíli Rozruch přikulhal na pomoc, aniž by věděl, komu ten řev patří a kdo je momentálně otloukánek... Do práce jsem po hodině lékařského zásahu volala, že přijedu opravdu později, tak trošku odpoledne... Měli radost... Nakonec se podařilo trošku psa zbavit srsti v inkriminovaných oblastech (došlo i na dámský holicí strojek Gilette, a kupodivu ten Bernýskovi vůbec nevadil, jen se brzo zanesl chlupama, asi je konstruovaný na řidší osrstění), dezinfekcí byl vydezinfikován pes, a po psím otřepání my i celá předsíň a nebezpečný mazací preparát jsme raději nanášeli venku (stejně co na nás pes neotřepal, to si do nás utřel při nejbližší příležitosti). Se stříháním dorůstajících chlupů už jsme se raději nenamáhali a spoléhali, že se mazání dostane všude, kam je třeba. A na kontrolu k veterináři že už pojede Kryštof, klidně i s nohou v sádře, aspoň nebude muset čekat v čekárně...
Nakonec den před veterinou Rozruchovi sádru sundali a zapečené auto už bylo taky trochu v provozu, tak jsem mohla jet v klidu do práce a hoši jeli na další veterinární výlet už spolu autíčkem.
Konec dobrý, všechno dobré... snad máme zase na nějakou dobu pokoj od takových vypečených situací :-)