no neuhodnete, kam jsme se vydali - ano, správně, na box... Přímo na "galavečer" v pražském hotelu Olšanka (stejně komunistická budova jako kulurák v Neratovicích, jen poněkud složitější systémy chodeb kolem sálu...)
Než jsme odjeli, potřebovala jsem odeslat svoji hotovou práci na korektury... Tata hlídal - chudák si ani odpoledne nezdřímnul před náročným večerem, taková jsem byla semetrika, že jsem nechtěla mít Jarouška jako grafika - asistenta... I bez něj mi počítač vypovídal službu každou chvíli a to, co jsem nutně potřebovala uložit, se prostě neuložilo... Do toho tata jančil, že si potřebuje připravit věci na box a ať si Jarinka už vezmu k sobě... Junior mu zašantročil peněženku s dokladama, pak vtipně hodil ještě hřeben do záchoda - už mu chyběly jen sirky na hraní a bylo by to dokonalý...
Prostě ideální situace před odjezdem... Na počítač jsem vypotřebovala veškerou zásobu vybraných slov, takže na tatu už se mi nedostávalo a radši jsem mlčela... Naházela jsem děti do auta, vmáčkla se mezi jejich sedačky - vezli jsme jednoho z boxerů a ten by se mezi naše děti na zadní sedačky opravdu nevešel... a vyjeli jsme... po chvíli ticha se tata nesměle zeptal, jestli jsem teda odeslala, co jsem potřebovala...
"Ne...!"
"No a proč ne? Tos to nestihla nebo co???!"
"Vysral se mi počítač... Kačenko neposlouchej a nepleť se nám do hovoru"
"No a co s tim budeš dělat?"
"Nevim..."
"Jak nevíš????"
"No prostě nevim! Hergot Jarine nemlať mě tou panenkou... a neřvi tady!"
"A jak to pošleš?"
"To bych taky ráda věděla... Až se vrátíme, sednu k počítači a uvidim, co z něj vydoluju"
"Ty chceš ještě večer pracovat??? To snad nemyslíš vážně!!!"
no a pak se naše duchaplná konverzace skončila, páč jsme dorazili na místo, kde měl čekat náš boxer... a nějak nečekal... tak se náš tata vydal ven a čekal na něj na ulici... děti propukly v řev, myslely totiž, že se výlet už skončil a moc je to nenadchlo...
čekali jsme asi deset minut - hlavně že já se doma oblíkala ještě při nastupování do auta, že...
No nic, vyjeli jsme, za ustavičného "kdy už tam budeeem?" a křiku - mamííí, on mi to roztrhal, mamííí, hází po mě věci (rozumějte Jarin škodil Kačence a já seděla mezi nima a dělala, že spim...) - v této krásné atmosféře jsme tedy dojeli do Prahy... (pokud si někdo myslí, že mě tento výlet uklidnil a naladil na cestu do Bruselu, je na omylu... doufám, že už budu moct pít a celou dobu budu v lihu...)
V Praze nebylo kde zaparkovat (neber si ani bundu, budem v podzemních garážích hotelu... hahaha... no aspoň že děti nějaký kabátky měly...) takže jsme si dali okružní jízdu po Žižkově, zaparkovali, vytáhli golfky a zavazadla a vydali se na úprk, aby se stihlo vážení borců...
Hotel Olšanka je komunistická spleť chodeb a schodišť, takže není možné vypustit Jarina a nechat ho běhat... Nevadí, zpočátku se mu líbí v šatně boxerů... Oba junioři měli oddílový trička Box Mělník, takže i kdyby se ztratili, každý věděl, komu patří... No taky tam jiný děti nebyly a matka s kočárkem jsem tam taky byla jediná... Takovou blbost by žádná jiná asi neudělala... Jaroušek byl maskotem celého turnaje a díky své náklonnosti k boxu se chtěl kamarádit i s našimi soupeři... Měl svoje dětské box rukavice a zaboxoval si opravdu s každým... A při zápase těžce nesl, že náš borec dostává jednu ránu za druhou, propukl v hlasitý nářek - rozhodčí skoro nebyl slyšet - a soupeře tím skutečně zaskočil... Po skončení k nám ten svalnatý mladík přišel a ptal se Jarouška, copak se mu nelíbilo, že ho slyšel plakat...
Já jsem si naivně myslela, že v těch golfkách Jaroušek usne, tak jsem polovinu času strávila ježděním s kočárkem po těch úžasných chodbách... Ale to by panáčkovi něco veledůležitýho asi uteklo, prostě nespal a nespal... A prudil... Ani za tatranku nebo čokoládu nechtěl ty svoje rukavice vyměnit a pořád by jen do všech nebožáků boxerů mlátil... jako by jim to nestačilo v ringu... Naštěstí Kačenka byla velice samostatná... Zabrala si stůl ve VIP zóně, tam se usídlila s pastelkama a malovala si... Pak jsem se k ní do VIP zóny vnutila i já s kočárkem, takže všichni VIP vážení hosté přeskakovali naše golfky... Aspoň že je Jarin nemlátil...
Snažila jsem se ho ukecat k tomu spaní opravdu všelijak, dokonce metodou pozitivního uplácení... Jarinku, dám ti mlíčko a budeš pak spinkat? AAAAANO... Takže v šatně plné polonahých chlapů boxerů seděla kojící matka a malý chlapeček při pití vykřikoval BOX, BOX a na nějaký usínání to opravdu nevypadalo... Takhle jsem tam s ním šachovala třikrát za tu dobu... A neusnul... Dokonce ani řízek z VIP rautu ho neuspal... Měla jsem už chuť zajít za doktorem, jestli nemá nějakej odvar z makovic, ale předpokládala jsem, že spíš má přípravky, aby borce po KO vzkřísil než uspával...
To byla prostě zase akce... Mám už dneska nachozeno sto jarních kilometrů... Domů jsme měli dorazit kolem půl devátý... Tak jsme přijeli něco málo po jedenáctý... Od té doby přemlouvám počítač k akci, ještě jsme si dopisovali s nějakým panem rektorem ohledně jeho fotky, no večírek jedna báseň... Děti usnuly hned v autě a neprobraly se ani když jsem je přenášela do postele... Šli spát na prasáky - boty jsem jim teda sundala, to zase jo... Ale Jarouš v džínách a bundě pilotce vypadal v postýlce fakt výborně... jak po návratu z flámu
Ale foťák jsem na výletě aspoň trochu využila - i s protivným Jarouškem jsem nějaký fotky stihla nafotit... No nějaký... Asi 560 kousků... a tak třetina je rozmazaná jen trochu...
Na další výlet už na box s dětma ale opravdu nejedu... Ono vlastně vůbec na výlet s dětma... Po dnešku mám pocit, že do Bruselu asi pojedu radši stopem...
Po vypečeném galavečeru jsem se v půl třetí dokopala do vany, abych nešla aspoň já spát na prasáka...