Tentokrát jsem si slibovala, že se do práce nepohrnu a nechám Kryštofa a řemeslníky, aby se snažili sami… Co bych taky na malém podkrovním pokojíčku asi tak dělala, že jo… Začalo to vyměřováním plochy na sádrokarton, pak na štuky, vyměřit okno a napsat poptávku na nové, naměřit hochům trojúhelníkové části sádrokartonových desek (a stejně ji strejda zedník uříz obráceně, že…) Pak tak trošku vymalovat – to jako aby Kačenka měla zábavku – tak jsme s Kryštofem malovali pěkně napůl a Kačenka si čmárala štětcem po podlaze – no a vaření kafe a jídla pro strejdu zedníka už se bralo tak nějak automaticky… Jenže jak už jsme zvyklí, vždycky se přihodí neočekávané zádrhely a stavba se ne a ne hnout ke konci – tady jsme se zasekli na podlaze. Je to jediná místnost, kde zůstala původní dřevěná podlaha – původně z půlky natřená červenohnědou barvou – povedlo se to vybrousit na krásný dřevo, tak jsme rozhodli, že ji nalakujeme (hahaha…) Broušení nebylo na den, ale na dva, vyplnění spár mezi prknama se taky nedařilo dvakrát dobře a to závěrečné lakování je pořád v nedohlednu Ale materiál už máme doma, dokonce i tmel a lišty (opět jsem je musela vybrat já!!!) jsou připravené, tak co bych nepřiložila teda taky ruku k podlaze, že… Kryštofovi se v pátek večer nečekaně změnil plán práce a nabídla jsem se, že v sobotu teda z podlahy odstraním ze spár přebytečnou pěnu, obrousím to a vytmelím… Ano, představovala jsem si to trochu jednodušší než to bylo…
Kačenka byla samozřejmě doma a těšila se, že budem vyvádět nějaký blbiny – místo toho jsem ji usadila u televize a chodila jen vyměňovat pohádky na DVD – pečlivě jsem vybírala ty nejmírnější, aby se nebála a nevyžadovala mě po svém boku na kanapi…
A celá moje “rozcvička” vypadala následovně: zaklekla jsem na kolena poprvé, abych odřezala pěnu, která vylejzala ze spár mezi prknama - to šlo docela dobře, ani jsem si nic neuřízla a mohla jsem směle protáhnou záda při zametání odřezků... Pak jsem zaklekla podruhé a cel to lehce zbrousila - nic náročného... Další prostocviky byly s vysavačem - ten se mi zdál trochu těžkej a přišla jsem na to, že je v pytlíku asi 5kg pilin... No nic, to jsem zaky zvládla dobře a přišel zlatý hřeb celého dne - rozdělala jsem tmel, který jsem musela sama vybrat podle barevného vzorníku - a když jsem měla hotovo asi metr spáry a pár děr po hřebíkách, začala jsem tušit, že ani nalakováním se barva prken tomu tmelu nepřiblíží - no bylo to fakt dost tmavý... Tak jsem volala Kryštofovi, abych to s ním zkonzultovala - přece jen byl dělat střechu s tesařema a ti by se ve dřevě vyznat měli... Neporadili mi... Tak jsem hlídkovala u okna, jestli se na oběd domů nevrátil strejda Pája truhlář, který bydlí asi 4 baráčky od nás - nebyl doma... No tak jsem se odhodlala požádat o konzultaci přímo majitele firmy, kde jsme koupili tmel - i když byla sobota odpoledne... A představte si, že ten dobrý člověk kvůli mě jel do prodejny - ani nevím, jestli nebydlí někde v peklech horoucích a jak daleko musel cestovat - aby mi ten tmel vyměnil!!!!! To jsem ani nečekala, naštěstí Kryštof neodjel autem, takže jsem popadla treperendu, našla klíčky a dokonce i doklady od auta a vyjela pro tmel… Nemusím snad dodávat, že neřídím… Když jsem jela naposledy, řídila jsem dědovo auto a měla po ruce klidného poradce, který mi ochotně napovídal, kdy mám řadit, jestli můžu do křižovatky jet nebo jestli se trefím do toho plotu… Dokonce i na řadící páce v jejich favoritu je namalované schema rychlostí – i zpátečka… Když jsem se na konci naší ulice chtěla otočit, zjistila jsem, že ať koukám, jak koukám, v našem formanu nikde nic namalovaného není… Tak jsem tu zpátečku našla až napodruhý – poprvé jsem málem proskočila plotem k Jáje a Pájovi… Ale když byla zpátečka objevena a auto jelo správným směrem, netušila jsem, že jsem tak blízko nějaké překážky, Kačka vzadu v sedačce trochu nadskočila a ptala se – Maminko, co to bylo??? Vysvětlila jsem jí, že buď obrubník nebo koleje a pak chuděra dostala zákaz mluvení než dojedem k prodejně.. Asi se trošku bála, protože opravdu celou cestu mlčela… O parkování šikmo přes dvě místa ani nebudu psát, hlavně, že jsme na místo určení doskákali a pan majitel taky přijel… Nechtěl mi moc věřit, že po něm chci ten nejsvětlejší tmel, co má na skladě, ale byla jsem vybavená foťákem a když viděl moje dílo, už se na nic neptal a vyměnil mi tuby s tmelem… Kačka asi vypadala dost zaraženě, protože od něj hned dostala lízátko pro lepší náladu Netušil, že ji ještě čeká cesta domů se mnou za volantem…
Doma jsem ji vybavila zásobou sušenek, bonbonků a opět pustila telku (ještě že bylo škaredě a neměla jsem výčitky svědomí, že nejdem na procházku…) A zaklekla jsem už ani nevím pokolikátý, abych to veledílo dokončila… Šlo to blbě, ale vypadalo to dobře – když jsem měla hotovou asi třetinu pokoje, už mě od pistole bolely ruce, ale než k večeru přijel Kryštof, bylo hotovo víc než polovina. Místo teplý vany a odpočinku ode mě vyfasoval pistoli s tmelem a pomohl mi to dokončit
Dneska mě sice bolí nohy a jsem ráda, že v pravý ruce udržím lžíci (neni to tak hrozný, ještě i futra od dveří jsem natřela…), ale tmel tvrdne a zítra se může konečně lakovat!!!!!!!!
Zjistila jsem, že podlahama bych se asi živit nemohla, byla bych zkroucená jak paragraf
No a jsem zvědavá, kdy přijde ten den, kdy nám kačenka tu podlahu pomaluje nějakou super nesmazatelnou barvou