Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tentokrát jsem si slibovala, že se do práce nepohrnu a nechám Kryštofa a řemeslníky, aby se snažili sami… Co bych taky na malém podkrovním pokojíčku asi tak dělala, že jo… Začalo to vyměřováním plochy na sádrokarton, pak na štuky, vyměřit okno a napsat poptávku na nové, naměřit hochům trojúhelníkové části sádrokartonových desek (a stejně ji strejda zedník uříz obráceně, že…) Pak tak trošku vymalovat – to jako aby Kačenka měla zábavku – tak jsme s Kryštofem malovali pěkně napůl a Kačenka si čmárala štětcem po podlaze – no a vaření kafe a jídla pro strejdu zedníka už se bralo tak nějak automaticky… Jenže jak už jsme zvyklí, vždycky se přihodí neočekávané zádrhely a stavba se ne a ne hnout ke konci – tady jsme se zasekli na podlaze. Je to jediná místnost, kde zůstala původní dřevěná podlaha – původně z půlky natřená červenohnědou barvou – povedlo se to vybrousit na krásný dřevo, tak jsme rozhodli, že ji nalakujeme (hahaha…) Broušení nebylo na den, ale na dva, vyplnění spár mezi prknama se taky nedařilo dvakrát dobře a to závěrečné lakování je pořád v nedohlednu :-( Ale materiál už máme doma, dokonce i tmel a lišty (opět jsem je musela vybrat já!!!) jsou připravené, tak co bych nepřiložila teda taky ruku k podlaze, že… Kryštofovi se v pátek večer nečekaně změnil plán práce a nabídla jsem se, že v sobotu teda z podlahy odstraním ze spár přebytečnou pěnu, obrousím to a vytmelím… Ano, představovala jsem si to trochu jednodušší než to bylo…
Kačenka byla samozřejmě doma a těšila se, že budem vyvádět nějaký blbiny – místo toho jsem ji usadila u televize a chodila jen vyměňovat pohádky na DVD – pečlivě jsem vybírala ty nejmírnější, aby se nebála a nevyžadovala mě po svém boku na kanapi…

A celá moje “rozcvička” vypadala následovně: zaklekla jsem na kolena poprvé, abych odřezala pěnu, která vylejzala ze spár mezi prknama - to šlo docela dobře, ani jsem si nic neuřízla a mohla jsem směle protáhnou záda při zametání odřezků... Pak jsem zaklekla podruhé a cel to lehce zbrousila - nic náročného... Další prostocviky byly s vysavačem - ten se mi zdál trochu těžkej a přišla jsem na to, že je v pytlíku asi 5kg pilin... No nic, to jsem zaky zvládla dobře a přišel zlatý hřeb celého dne - rozdělala jsem tmel, který jsem musela sama vybrat podle barevného vzorníku - a když jsem měla hotovo asi metr spáry a pár děr po hřebíkách, začala jsem tušit, že ani nalakováním se barva prken tomu tmelu nepřiblíží - no bylo to fakt dost tmavý... Tak jsem volala Kryštofovi, abych to s ním zkonzultovala - přece jen byl dělat střechu s tesařema a ti by se ve dřevě vyznat měli... Neporadili mi... Tak jsem hlídkovala u okna, jestli se na oběd domů nevrátil strejda Pája truhlář, který bydlí asi 4 baráčky od nás - nebyl doma... No tak jsem se odhodlala požádat o konzultaci přímo majitele firmy, kde jsme koupili tmel - i když byla sobota odpoledne... A představte si, že ten dobrý člověk kvůli mě jel do prodejny - ani nevím, jestli nebydlí někde v peklech horoucích a jak daleko musel cestovat - aby mi ten tmel vyměnil!!!!! To jsem ani nečekala, naštěstí Kryštof neodjel autem, takže jsem popadla treperendu, našla klíčky a dokonce i doklady od auta a vyjela pro tmel… Nemusím snad dodávat, že neřídím… Když jsem jela naposledy, řídila jsem dědovo auto a měla po ruce klidného poradce, který mi ochotně napovídal, kdy mám řadit, jestli můžu do křižovatky jet nebo jestli se trefím do toho plotu… Dokonce i na řadící páce v jejich favoritu je namalované schema rychlostí – i zpátečka… Když jsem se na konci naší ulice chtěla otočit, zjistila jsem, že ať koukám, jak koukám, v našem formanu nikde nic namalovaného není… Tak jsem tu zpátečku našla až napodruhý – poprvé jsem málem proskočila plotem k Jáje a Pájovi… Ale když byla zpátečka objevena a auto jelo správným směrem, netušila jsem, že jsem tak blízko nějaké překážky, Kačka vzadu v sedačce trochu nadskočila a ptala se – Maminko, co to bylo??? Vysvětlila jsem jí, že buď obrubník nebo koleje a pak chuděra dostala zákaz mluvení než dojedem k prodejně.. Asi se trošku bála, protože opravdu celou cestu mlčela… O parkování šikmo přes dvě místa ani nebudu psát, hlavně, že jsme na místo určení doskákali a pan majitel taky přijel… Nechtěl mi moc věřit, že po něm chci ten nejsvětlejší tmel, co má na skladě, ale byla jsem vybavená foťákem a když viděl moje dílo, už se na nic neptal a vyměnil mi tuby s tmelem… Kačka asi vypadala dost zaraženě, protože od něj hned dostala lízátko pro lepší náladu :-) Netušil, že ji ještě čeká cesta domů se mnou za volantem…
Doma jsem ji vybavila zásobou sušenek, bonbonků a opět pustila telku (ještě že bylo škaredě a neměla jsem výčitky svědomí, že nejdem na procházku…) A zaklekla jsem už ani nevím pokolikátý, abych to veledílo dokončila… Šlo to blbě, ale vypadalo to dobře – když jsem měla hotovou asi třetinu pokoje, už mě od pistole bolely ruce, ale než k večeru přijel Kryštof, bylo hotovo víc než polovina. Místo teplý vany a odpočinku ode mě vyfasoval pistoli s tmelem a pomohl mi to dokončit :-)
Dneska mě sice bolí nohy a jsem ráda, že v pravý ruce udržím lžíci (neni to tak hrozný, ještě i futra od dveří jsem natřela…), ale tmel tvrdne a zítra se může konečně lakovat!!!!!!!!
Zjistila jsem, že podlahama bych se asi živit nemohla, byla bych zkroucená jak paragraf

No a jsem zvědavá, kdy přijde ten den, kdy nám kačenka tu podlahu pomaluje nějakou super nesmazatelnou barvou :-)