Návod - krok za krokem (srpen 2012)
Jak na výrobu zahradních lampiček/váziček...
To se vám několik let musí válet pár plechovek na půdě (musí být správně uleželé a čekat na příležitost „až se budou hodit“), pak musíte vlastnit potomky, kteří neúnavně škemrají „a co budeme děláááát, se nudíme...“ a do třetice by někdo z vaší rodiny, kdo má rád vaše potomky, měl mít svátek nebo narozeniny - v našem případě to tentokrát byla babička... Když splníte všechny tyhle podmínky, zapadne to do sebe a je jasný, že potomkům předhodíte plechovky k vytvoření dárku pro babičku - jasný jak facka, že...
Děti se na půl dne zabaví a babi bude moct obdivovat jejich výtvory...
No a aby to bylo ještě zábavnější, je dobrý najít kladivo (to vím přesně kde mám - v šupleti pod počítačem.. první pomoc při poruše techniky...) a hřebík - čím větší, tím lepší... Hledání hřebíku byl trochu zádrhel - tatínek není doma (opovažte se takovouhle činnost provádět za přítomnosti velitelů zeměkoule - pokud nejsou náruživí kutilové, nejspíš by neprojevovali moc velké nadšení...) No zpátky k hřebíku... Vstupuju tedy do neprobádaného teritoria manželova nářadí - ano, kdyby byl doma, hned bych si přihřála polívčičku, že binec v mojí pracovně a to, co jsem viděla v zahradním domku, je skoro nesrovnatelné... Vysypalo se na mě několik krabic vrutů, imbusů a jako třešinka na dortu se mi kolem nohou ovinul prodlužovák... Nepolevila jsem v boji a hřebík potřebné velikosti jsem našla...
Hřebíkem a kladivem se tedy pokusíte udělat do plechovek díry - kolik a kde, to je fuk, jen by dvě měly být u horního okraje ideálně naproti sobě, aby se za ně dala lucernička pověsit... Jo a ty dírky se tam dělají kvůli světýlkům, aby za tmy bylo vidět zapálenu svíčku v lucerničce (kdo se nechce mlátit kladivem do prstů, bude lucerničky mít bez dírek a použije to jako závěsné vázičky, že...)
Při zatloukání hřebíku do plechu se marně snažíte odhánět nedočkavé děti, které se snaží přiložit ruku k dílu a prsty si chtějí kladivem obouchat taky...
No a pak vypukne hlavní hřebík programu, kdy konečně děti můžou realizovat svůj talent (fuj - píšu to ve stanu na zahradě, kam jsem se před nima schovala a podle zvuku to vypadá, že za stanem zvrací pes... no není mi nejlíp - jen doufám, že to není ta horší varianta, kdy by zvracelo některé z dětí přímo na stan...)
Následuje pomalování plechovek, aby se schovaly samolepky od arašídů či jiné pozůstatky původních obalů... Děti už sedí usazené u stolečku, mají na něm noviny, v rukách štětce - fouká vítr, tak jsou noviny všude a dětem dochází trpělivost... Vám zbývá už jen donést plechovku s barvou a dělat odborný dozor... Kochat se šikovností vlastních dětí a představovat si babičku, jak bude jásat u narozeninového dárku...
Jo barva... Našla jsem plechovku nějaké syntetiky - sice to smrdí, ale mohlo by to na sluníčku rychle uschnout - a jak tak koukám, ještě je tu jedna plechovka bílé - a hurá, vodou ředitelná!!! Děti už opravdu neoplývají trpělivostí a nechápou, že máti prostě nemůže přijít a navalit plechovku barvy... Co chvilku řvou „už to budéééé????“ a štětcema mlátěj do plechovek... Máti se nenechá pobízet a běží otevřít plechovku s barvou... Moc dobře to nejde... Blondýna v akci to nevzdá a když nefunguje nůž, bere do ruky otvírák na konzervy - ne teda že bych to otevřela jako konzervu, i když k tomu taky nebylo daleko... Kleště se taky hodily - jen by asi příště bylo dobrý snažit se sundat jen to víčko a ne kus vlastní plechovky...
Děti, hurá, už je to otevřený, ještě to rozmíchat a jde se natírat... No ani prd... Míchací klacík se od „barvy“ odrazil, div matce oko nevypíchnul... Tak tímhle se nenatře fakt nic... Plechovka putuje do popelnice a máti jde pro tu syntetiku... Na tu už ani kleště nepotřebuju... No a výsledek stejnej - barva letí do popelnice, děti se baví a hulákají „kdy už to budééééé???“ a bubnujou do plechovek...
Aby ještě bylo co natírat... Nebudu to prodlužovat - na čtvrtej pokus to klaplo a místo bubnování se vzájemně patlali barvou...
Vyšlo to na syntetiku - plechovka s ředidlem je ve skříni, tak to nevadí... Jarin se snaží natírat plechovku hlavně zevnitř, sebe zvenku, lepí se ručičkama do barvy a když si sahá do vlasů, matka huláká že jí asi picne... A už potichu synkovi doporučuje, ať si aspoň chvíli nesahá na pindíka, je totiž preventivně nahatej... Za chvíli jsme všichni ulepený víc než plechovky a děti hulákají, že je to už „nebavííííííí“ a mají hlaaaaaad... Maminka teda fofrem dopatlá ty plechovky, přičemž ječí na Jarina, aby už na nic nesahal, štětec si nestrkal za ucho a už bůbec aby nehladil a nenatíral psa... Vypadá to nadějně - plechovky jsou lepivý, obalený psíma chlupama, novinama a trávou a je čas na očistu dočista ředidlem... Sáhnu do skříně pro plechovku a dojdou mi všechny slova - i ty sprostý... To ředidlo je úplně vyschlý... a doma nic jinýho neni... Pokus umýt děti ve vodě jarem samozřejmě nevyšel - chtěli běžet do bazénku, že to zkusí tam, což se neshledalo s matčiným pochopením... No a co teď že... Všichni lepíme, to není na auto a dojet si pro ředidlo do drogerie... Ruce i nehty mám celý bílý, to by volant vypadal... No nehty vlastně... Kačenka si chtěla nalakovat nehty a neměli jsme pak doma odlakovač a nedávno jsem ho někde kupovala - malinká lahvička se sice blbě hledá, ale v daný situaci hodně pomůže... Omyla jsem teda děti odlakovačem - voní po kokosu... Štětce nemeju, tolik odlakovače zase nemáme...
Babi, tyhle lucerničky, pokud je někdy doděláme, jsou opravdu veledílo, ať dopadnou jak dopadnou... :-) Jen doufám, že za tři dny přestanou lepit, aby babička k dárku nemusela dostat velkou lahev odlakovače :-))))
No dopadlo to dobře... :-))