V širokém okruhu našich kamarádů a známých je historka se zakoupením lístků na koncert Boba Dylana už dávno profláknutá záležitost - tata hned první den předprodeje koupil iniciativně deset lístků, protože "kluci z práce říkali, že půjdou"... jak to asi mohlo dopadnout... ještě ten den si to rozmysleli a my měli najednou osm lístků navíc a v nich docela dost peněz... snažili jsme se je nabídnout opravdu všem, všem, všem - jenže jako na potvoru nikdo nechtěl... A představa, že sice budem mít skoro celou první řadu jednoho sektoru sami pro sebe byla sice lákavá, jenže by to přišlo fakt docela draho... No a našeho vnucování lístků na koncert nebyly ušetřeny ani babičky (teprv pak nám došlo, že vlastně jedna z nich musí hlídat děti...) Tak se babičky dohodly, že moje maminka bude hlídat a Kryštofova maminka pojede s námi za kulturou... Já měla dojem, že se na Dylana těší, Kryštof pravil, že to chce udělat jen proto, aby se nám zaplatil aspoň jeden lístek a byl v pokušení ho prodat, kdyby se někdo ozval... Samozřejmě, že se nikdo neozýval, už jsem pak dala inzeráty skoro všude možně i nemožně.... Ale stalo se skoro nemožné a v den koncertu už nám zbýval jen jeden lístek a i ten se podařilo v pět hodin odpoledne prodat - uffffff......
Netřeba dodávat, že jak máme někam vyjet, samozřejmě to není jen tak - tentokrát se nám pokazilo auto a o výletu do zoo i cestě k zubaři už jsem referáty sepsala minule, tak to nebudu znovu opakovat... Ale na koncert už jsme nejeli Zafirou, ale formanem půjčeným od našich... Samozřejmě přesuny dětí a naše cesta na koncert probíhaly jako vždycky ve spěchu a zmatku - Jarouškovi jsem k našim zapomněla vzít mlíko, to mi došlo v půlce cesty, ale neřešila jsem to s tím, že ho před odjezdem nakojím... Ano, správně tušíte, že jsme to nestihli a vzpomněla jsem si na to zase až cestou do Prahy... babičce jsem v duchu vyjadřovala upřímnou soustrast, jak bude junior večer vyvádět a sobě jsem doufala, že mi do návratu domů prsa neprasknou...
Hnali jsme se hodně s předstihem do Prahy, abysme předali některé ze vstupenek u Tesca v Letňanech, jak tata dohodnul - samozřejmě čas běžel jak splašenej, my taky jeli jak splašený a v tom volají majitelé lístků, že do Letňan nestihnou dorazit, že tedy vyzvednou lístky přímo před O2 arenou... No tak tata mohl sundat nohu z plynu a už byl celkem v klidu... Vstupenky jsme předali všechny, došli si i na jídlo a pak už jen čekali na babičku. I s babičkou jsme se v pohodě našli a těšili jsme se tedy na koncert... Místa v první řadě v sektoru v "patře" jsme taky našli, ale jaký byl náš údiv, když to "patro" bylo oproti ostatní ploše vysoké jen asi tak 40cm... před námi jen páska a pak už byla normální plocha... Ale na podium jsme viděli - většina míst byla k sezení a jen malá část před podiem byla ke stání - tam jsme bohužel lístky nesehnali... No nic, trochu nás to zaskočilo, ale už jsme se moc těšili, až koncert začne...
Jen co se zhaslo a kapela nastoupila, zvedli se někteří z prvních řad toho našeho "vysokého patra" a šli směrem k podiu... my se na sebe tak koukli, jakože kam asi tak jdou a hned nás napadlo, že teda půjdem taky blíž... Vyběhli jsme, seskočili z patra a šli si stoupnout do uliček mezi sedadla... samozřejmě se pak vyrojili spousta pořadatelů s baterkama a šli zjednat pořádek - jenže stejně pořád někdo coural sem a tam - ale snažili se, aby v uličkách lidi nestáli... tak jsme zapadli do poslední řady sedadel před zvukařema - ale babička jak nabrala ryclost, tak jsme ji nestihli stáhnout s sebou a ona se vydala ještě víc dopředu a za chvíli jsme ji viděli na opačné straně uličky před námi a pak nám ve tmě zmizela úplně... My měli výhodu, že když jsme stáli, nikomu jsme nepřekáželi ve výhledu, tak jsme i dobře viděli a u zvukařů asi i nejlíp slyšeli... První půlhodinu koncertu jsme se teda spíš věnovali pátrání po babičce, ale nikde jsme ji neviděli... Tak jsem kontrolovala mobily, jestli nás ona neshání, případně nepíše, kde se zrovna nachází... Pak tata začal plašit, jestli ji třeba pořadatelé nevyvedli... S baterkama tam chodili pořád... No pak jsme nechali babičku svému osudu a vychutnávali si Dylanův koncert. Bylo to moc pěkné, jen jsem měla pocit, že každou chvilku usnu - jak jsem se nemusela starat o děti ani o nic jinýho, tak bylo tělo zmatený a chtělo tu chvíli využít ke spánku... Ale překonala jsem to Ke konci už jsem zase cejtila, že Jarin bude v noci mít ode mě mlíka fakt hodně, ale to už jsem věděla, že bysme měli být tak do hodiny doma... Pokud tedy najdeme babičku, že..
Koncert skončil, my čekali na ploše jako poslední a babička nikde... Pořadatel si asi myslel, že si z něj děláme psinu, když nás chtěl vyhodit, cože tam ještě okouníme a na co čekáme - nevěřil, že se nám tam ztratila babička...
Tak jsme si dělali srandu, že babička byla určitě v kotli pod podiem a ted si šla pro podpis... Nakonec jsem ji dohnala po telefonu a dali jsme si sraz na stejném místě jako před koncertem. Naštěstí tam byla a když jsme vyzvídali, kde teda strávila celej koncert, tak s naprostou samozřejmostí odvětila, že přece byla v kotli asi ve třetí řadě od podia.... a byla náramně nadšená, že to byl super zážitek