Barák je stále rozbouranej a včera náš tatínek konečně začal malovat dvě místnosti. Už se všichni těšíme, až nám skončí ubytování “hotelového typu”, kdy jsme všichni nasardinkovaní v tom nejmenším pokoji a ten, kdo má právě největší rýmičku, spí na Kačenčině posteli... V druhém nerozbouraném pokoji mám mezi krabicema cestičku k počítači a šicímu stroji, abych mohla vytvářet hodnoty. Když jsem předpovídala, že takhle budem bydlet asi měsíc, všichni si klepali na čelo s tím, že výměna oken je přece záležitost na dva dny, tak co prej blbnu. Ono to tak v paneláku asi je, ale u nás jen dozdění špalet a další zednické úpravy zaberou týden, broušení a lakování podlah další týden a jak se to nasčítá, ani nám ten měsíc nestačí... Ale už jsme se těšili na vymalování a pak hurá stěhovat a bydlet jako normální lidi... Jo a že do toho Kačenka ve školce pochytí nějakou príma chorobu, s tím jsem taky počítala a vyplnilo se to do puntíku - jak jinak... Ještě teď je pořád vidět, že jí není nejlíp a tak místo školky doma “asistuje” při mojí práci (ke stavbě jí opravdu nepustím, došlo by stoprocentně ke zranění pracovníků nebo naší komandantky... Já v práci mám jako vždy velký fofr a v pátek odpoledne mi připutovala super záležitost - retuše pruhovaného trička paní
z titulní stránky - a samozřejmě honem honem, do toho asi desetkrát volá dítě ze záchoda mámooo bobeeeek... no prostě ideální atmosféra... Při ukládání souborů v počítači jsem odbíhala ke stroji šít ještě oblečky pro panenky :-) Do toho se náš tatínek snaží urvat nějaký čas i pro své svěřence boxery, takže několik volných víkendů tráví s nima na zápasech a v týdnu svoje volno věnuje tréninkům. A aby toho nebylo opravdu málo, ještě mají povinné pařby z práce jako zrovna dneska... No a v noci se po návratu z hospody tatínek probudil, vzbudil i mě a prej - kde máme šátky na obklad na krk - bydlíme opět v krabicích a když po mě někdo ve tři ráno chce najít takovouhle zásadní věc, je jasný, že to vím během vteřiny, že :-) Z toho mi bylo jasný, že dneska se teda malovat nebude (trošku byl uraženej, že mu s tím nepomáhám i když jsem to předem hlásila, že budu mít fofr...) A aby ta sobota začla ještě líp, ráno na nás zvoní lidi z ulice, že nám utekl pes
a devastuje sousedům zahradu... V létě ji nechali udělat novou - krásnou a drahou samozřejmě... Mazánek si záhadným způsobem rozebral kus pletiva z plotu (ten je taky asi dva roky starej...)
a prostě jim to tam šel zkontrolovat... A než to manžel zadrátoval, tak tam zdrhnul ještě jednou!!!! Ale teda koukala jsem , jak se z umírajícího chlapíka rychle stane muž činu, kterej má tolik síly, že táhne čtyřicetikilovýho psíčka ve vzduchu od sousedů až k nám domů :-)))
Takže moje “katastrofické scénáře” s tím, že nám okna budou trvat měsíc, kdy budem bydlet všichni v jednom pokoji a do toho bude treperka nemocná - opět prostě nevyšlo... Bydleli jsme tak skoro dva měsíce, nemocnej byl asi deset dní i tatínek (evidentně se mu dobře spalo v Kačenčině posteli v jejích růžových peřinách... :-)) a že se nám pes prohrabe k sousedům, to mě nenapadlo ani v těch nejhorších snech... A abych si to opravdu užila, ještě před tím naším hotelovým bydlením se zadařilo vyrobit dalšího potomka, takže kromě nervů v práci a doma se stavbou je mi tentokrát opravdu blbě a navíc mám děs z toho, abych nemusela do špitálu jako to bylo s Kačenkou.
Z čehož jsem vytěžila alespoň jednu výhodu - nemůžu teď být stěhovákem, ba ani malířem pokojů, protože bych spadla i ze židle, jak se mi motá hlava...