No dneska to bude docela neveselá příhoda, aspoň pro mne... Jak všichni jistě víte, připravujeme letos s Rozruchem jako další pořadatelové závody na běžkách, ke kterým patří i výstava - ta už byla téměř nainstalovaná, zbývalo pár drobností... Den před vernisáží jsme se dohodli, že jako pořadatelé budem slušně oblečení - tedy velká večerní róba. Svoje šaty jsem řešit nemusela - mám jedny... Nějak mě ani nenapadlo, že by mi taky mohly bejt malý - ale to naštěstí dopadlo dobře... Jen spodničku jsem vytáhla ze skříně náležitě pomačkanou a bylo nutno provést manipulační zákrok s žehličkou... Zato vymyslet Rozruchovi odpovídající oděv, když pres sádru natáhne na nohu jen šusťáky, bylo docela fuška. Spravily to černé kraťasy, černé sako, černá košile a rudý sametový motýlek... A aby toho nebylo málo, vymysleli jsme k večerním oblečkům i zimní doplňky - epesní červené rukavičky a kulichy. (I při zahájení bylo ještě něco kolem třiceti stupňů ve stínu...) Kromě oblečků jsem ještě připravila poslední plakát do sbírky, karimatky na spaní, plachtu od nějakýho náklaďáku na zabalení sněhu - stejně jako spousta jiných zajímavých věcí byla pod vrstvou pavučin a prachu a težká jako kráva... No prostě v sobotu dopoledne jsem zase naložila skoro plné auto věcí, vytvořila na Rozruchově hlavince nový krásný třímilimetrový sestřih zvaný tenisák a už jsme měli zase časový skluz. A to by nebylo u nás normální, kdyby mě Rozruch nezačal prudit a stresovat, že potřebuje být do dvou hodin dovezen do Hořína, aby mohl jít volit Evropskou unii. Tak jsem se rychle osprchovala od těch pavučin a prachu a když jsem ho poslala otevřít vrata, honem jsem ještě vytáhla žehličku a zapracovala na té zmačkané spodničce, abych nedělala na vernisáži velkou ostudu... Ještě před odjezdem následovalo rychlé polití pejska z konve - v tom vedru je pořád rozpálenej jak kamna a sám si do vany nechce vlézt, ale polejvání opravdu nemá rád a vždycky je pak stráášně uraženej. No a pak už hupky do auta a uháněli jsme do Hořína. A protože jsem opravdu pospíchala, stalo se, že na jedné z mělnických křižovatek jsem předvedla výjezd z vedlejší silnice skoro s odpichem a trochu nám zasmrdělo auto... Jsem si říkala, že už jezdím jak dobytek jen kvůli tomu, že nestíhám (nestíhám ostatně pořád, jen Rozruch to stále težce nese...) No a při vjezdu do rozkopaných Hořínských ulic jsem se skoro rozčilovala, jak se tam zvedá prach... Samozřejmě, že to nebyl prach, ale čoudilo se z našeho motoru... Rozruch zahalekal, ať to okamžitě vypnu - vzhledem k tomu, že jsme už stáli před obecním úřadem a tudíž bylo do volební místnosti co by oknem prošel, tak jsem se docela divila, proč tak vyvádí... No a pak to začalo, že jsem děsná blondýna když nesleduju všechny ty tachometry a budíky na palubce, že nám došla voda (do té doby jsem si myslela, že auto jezdí na benzín, to naše konkrétně na natural 95) a vůbec ať rychle otevřu to víko pod kterým se motor skrývá, no a to byl další bodík pro něj, anžto já nevěděla, jak se to otevírá... To už se běsnící Rozruch belhal s berlema k mým dveřím řidiče a z jeho výrazu tváře jsem usoudila, že v zájmu přežití bych se měla rychle v autě zamknout... Nakonec se udržel a berlu na mě nevztáhl, ale vyloženě běsnil a já jen tiše běhala k volební komisi pro vodu do chladiče (radši jsem se ani neptala, proč se tam má lejt a na kolik ta nádržka vlastně má být, když už jsme tam nalili šest litrů a pořád nebyla plná...) Pak byla objevena veliká kaluž pod autem a to znamenalo, že nám někde něco prasklo - Rozruch dokonce prasklou hadičku našel, jen byla dost nepřístupná a nešla nijak zalepit - jediný, co bylo zalepený od oleje, byl Rozruch a jeho tričko... a to ještě nevěděl, že jsem mu zapomněla vzít jiný... No tak to byla výborná situace, kdy jsme zůstali v Hoříně s autem plným věcí a za půl hodiny nás očekávali v mělnickém muzeu, kde mělo proběhnout doladění expozice a teď nebylo možné se tam dopravit - po několika pokusech nastartovat, jsme volební komisi pod okny už odmítli hrát stále stejnou scénku, kdy já za volantem čekám na pokyn NASTARTUJ, abych hned potom byla v této činnosti zastavena hlasitým VYPNI TOOOO!!!! bylo jasné, že tímhle autem už nedojedem nikam... ale nechat ho v Hoříně by taky nebylo moudré - těžko za náma samo přijede, až si dostatečně odpočine... (ale že naše divadelní vystoupení mělo pořádný úspěch!!! jedna paní z volební komise dokonce večer dorazila na vernisáž a očekávala pokračování te vtipné scénky...) Rozruch tedy zorganizoval „záchrannou akci” - mne s věcma vyzvedl ředitel běžkařského závodu Filous a odvezl mě okružní jízdou přes domeček na fialkach, kde jsem měla za úkol zkontrolovat střechu a stromy, jak přežily čtvrteční bouři a pak hned do muzea pilně pracovat... No a auto mělo být odtaženo k nám do Libiše... tak jsem jen tiše čekala, kdo teda bude řídit to tažené auto a komu bude ještě Rozruch volat... Nevolal nikomu, vzal si peníze na případné pokuty a s nohou v sádře to odřídil sám... Což bylo jediný štěstí, protože strávit společně dalších pět minut by možná bylo posledních pět minut v mém životě... Nikterak se mi nepodařilo Kryštofa utěšit, že zapečený motor není přece taková tragedie, kdybysme to napálili do stromu nebo někoho přejeli, bylo by to daleko horší... Na to mi ten naštvaný muž sdělil, že výměna motoru může taky stát šedesát tisíc, což mě definitivně umlčelo, protože stav našeho účtu kolísá mezi mínus tisíc až mínus pět tisíc a nehodlá se nijak měnit...
Filous tu byl cobydup (skoro to vypadalo, že jel náhodou kolem...), přestěhovali jsme náklad z našeho nepojízdného auta do jeho už tak dost plného vozu - pravda, po těchto manévrech byl můj zákrok s žehličkou naprosto zbytečný, vztekle jsem naházela všechno na jednu hromadu, takže večer jsme byli v pomačkaných večerních oblečkách s Rozruchem oba...
No a cestou s Filousem jsem se docela uklidnila, on toho taky moc nenamluvil (později jsem se dozvěděla, že měl auto fungl čistý a ta plachta na sníh nebyla přece jen úplně očištěná od prachu a pavučin a ani moje maličkost od toho rozbitého auta nebyla úplně vymydlená) a v klidu jsme dorazili do muzea. Tam nás docela příjemně přivítali, otevřeli sál s nainstalovanýma fotkama a tam další překvápko - zase tam bylo těch padesát židlí!!! Ale dopadlo to nakonec dobře, židle byly včas odneseny, vitrína s medailema taky dostala sklo, my si došli na obědovečeři, kde jsem se u vína dala do pohody úplně, a ve třičtvrtě na šest naklusali do muzea zahájit výstavu (zahájení bylo stanoveno na 18.00 a ještě v 18.10 byli dva zahajovatelé na cestě :-)) snad jsme se ve večerních oblečkách a kulichách líbili, fotky taky nikdo nezkritikoval a vernisáž se protáhla do brzkych ranních hodin - po třech hodinách spánku se Rozruch nechal překecat, aby se dobelhal na autobus a na snídani už jsme si došli na gulášek v Libišské hospodě.