Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čas běžel jako bláznivý a my zjistili, že už jsme spolu přežili jedenáct let a pár měsíců a ještě nějaký čas spolu chceme zůstat (aby taky ne, co by tomu řekl pejsek, kočka a nakonec taky očekávaný potomek). Padlo teda rozhodnutí, že bude svatba a to asi co nejdřív, abych si nemusela pořizovat šaty nadměrných velikostí.
Vzhledem k našim mnohým pořadatelským aktivitám bylo jasný, že vrchní velení a celou produkci téhle akce nikomu nepřenecháme a bude nutné, aby se chudáci svatebčani přizpůsobili našim pokynům. Ovšem je pravda, že jsme si vypracovali ne jeden, ale hned několik scénářů, ze kterých jsme postupně vyškrtávali a přepisovali kromě obřadu snad všechno. Nakonec vyšla varianta „malá rodinná akce” a s tou jsme předstoupili před rodiče.
K oboustranné spokojenosti jsme se dohodli, vypadalo to, že nikdo neutrpí psychickou ani jinou újmu (až na pár drobností, které z naší svatby nakonec vytvořily sice netradiční, ale zato docela pohodovou akci).
„Zavedené tradice” jako jsou bílé šaty, slaďoučká kýčová oznámení, vyparáděná kolona aut a rozbíjení talířů, to opravdu není nic pro nás, tudíž šaty jsem si ušila červený, oznámení bylo taky v duchu mých oblíbených barev a co se týká hudebního doprovodu při obřadu, vnutili jsme matrikářce cédéčko Doors. Pak ještě pár lidí mělo pocit, že je něco podivného, když si ponecháme svoje jména, ale to je jejich problém. Oficiálního fotografa a videokameramana jsme na matrice taky odmítli s tím, že by to opravdu nemělo žádný efekt. Ale aby to nevypadalo, že jsme byli za burany, tak to snad ne - slušně oblečený jsme byli, dokonce barevně sladěný do červena, prstýnky taky proběhly a květinu jsem v ruce nakonec taky držela.
Nejlíp z toho vyšel náš domeček - krásně jsme ho uklidili od půdy po sklep, dokonce došlo i na umytí oken a den před svatbou už jsem odpočívala na zahradě na sluníčku a dokončovala jen drobné detaily. Nastávající manžel celý den odpočíval v práci, takže ani nedošlo k žádným dohadům a svatba nebyla v ohrožení.
V den D jsme kupodivu ani nezaspali, všechno bylo připravený na příjezd svatebčanů k nám, aby se shromáždili, případně seznámili - bylo proto připraveno i malé pohoštění a zejména bábovka z Kauflandu byla oceněna jako zákusek dne.
Najednou byla kuchyň plná lidí, vesele se hovořilo, jedlo i pilo a já sedíc na kuchyňské lince v tričku Fernet stock popíjela vínko a dostávala se do náladičky. Málem jsem zapomněla, že za hodinku máme svatbu... Všichni mě začali upozorňovat, že bych se měla jít oblíkat do šatů, abysme nepřijeli na hrad pozdě - no oproti tomu, jak mi údajně všechno dlouho trvá, tak jsem během pěti minut byla připravená i s kytkou, kterou jsem si operativně vytvořila svázáním tří růží. Původně jsem měla mít jen jednu, ale paní svědkyně se rozmyslely, že nakonec kytku nechtějí, tak jsem ty jejich růže vzala na výlet taky.
Cesta na Kokořín byla veselá - z pěti aut se jenom dvě posádky ztratily, rodičovské vozy do sebe mírně ťukly a drahocených deset minut jsme strávili čekáním u závor. Na parkovišti pod hradem bylo aut plno - hasiči od novomanžela z práce se nedali odradit a v silné sestavě ho přišli podpořit, aby z obřadu náhodou neutekl. Byli vyzbrojeni videokamerou, což mě odradilo od úmyslu jít se někam do křoví vyčurat. V těch červených šatech by mě nepřehlídli a tuto činnost mít zdokumentovanou opravdu nemusím. Nastávající manžel se obával, co mu hoši připraví za překvapení a snažil se je uplatit slivovicí, jenže chlapci se na obřad evidentně těšili a opít se nedali. Kromě nich se přijeli podívat ještě někkteří kamarádi, takže počet ztracených a nově přijetých vozidel se vyrovnal a do serpentin ke hradu se šinula přece jen menší kolona. Ta se v jedné ze zatáček zastavila a už vidíme drahého polovičku, kterak nám kráčí od prvního auta sdělit, že jsme přejeli odbočku ke hradu. Byla skoro na úrovni našeho vozu, takže jsme si jen mírně couvli a přijížděli na hrad jako vedoucí kolony. Když už nedodržet tradice, tak proč by nevěsta nemohla být na místě jako první, že... Krom toho, že se nám naše přijíždějící auta pomíchala s auty odjíždějícími z předchozí svatby, ztratily se i obě babičky. Jak se později ukázalo, naštěstí nebyly odvezeny cizími svatebčany, ale naše bábinka se vydala na samostatný výstup k hradní bráně a druhá babička cupitala ze vzdálenějšího parkoviště, anžto jejich auto nemohlo projet tak úzkou a hrbolatou cestou až ke hradu. Když jsme se všichni vyšplhali až k hradní bráně, paní kastelánka Smutná nás vesele pozdravila a prozradila, jak bude obřad probíhat. Žádné převratné novinky jsme se nedozvěděli a tak nic nebránilo tomu, abysme se vzali, když už jsme tady. Se skoromanželem jsme spolu na nádvoří snad ani nepromluvili - byl v čele celého shromáždění, zatímco já s taťkou a hasičema jsme to celé uzavírali. Evidentně bylo dobře, že jsme byli takto odděleni, protože vzhledem k našim naprosto rozdílným psychickým rozpoložením by mohlo dojít k nějakému konfliktu. Zatímco on byl velice vážný a dost nervózní z toho, co na něj hasiči chystají, my si s tátou vyprávěli vtipné historky a celou dobu se nedůstojně chechtali. Já v sobě měla nějaké to víno, ale proč byl taťka tak rozjařený, to nevim - asi byl rád, že mě bude mít z krku už i oficiálně. Aspoň že mi připomněl, abych si už radši sundala z hlavy ty sluneční brejle, na svatebních fotkách by to byl opravdu originální doplněk... Cesta do obřadní síně vedla po úzkých točitých schodech, kde se ani dva hubeňouři vedle sebe nevešli, tudíž mě taťka strkal před sebou, abych si to na poslední chvíli přece jen nerozmyslela... Najednou jsme byli u dveří - stejně úzkých jako schody a protože jsem nechtěla být dostrkaná až k ženichovi, snažili jsme se s taťkou srovnat k náležitě důstojnému vstupu do síně. To se nám moc nepovedlo, takže jsme se v té slavnostní atmosféře postrkovali ve dveřích jak nějaký puberťáci. Veselá nálada mě neopustila ani po celou dobu proslovu pana oddávajícího. Když jsem koutkem oka pozorovala už vlastně "manžela", jak to prožívá, a za každou větou si vzdychne, jen stěží jsem zadržovala záchvaty smíchu. Pohled na pana oddávajícího a matrikářku mi taky na vážnosti nedodal, tak jsem se aspoň snažila poslouchat písničky od Doors. Do toho jsem občas zaslechla taťku a jeho vtipný poznámky a koutky už mi zase cukaly. Naštěstí jsme v pravou chvíli oba řekli ANO a došlo i na prstýnky. Všichni si oddychli, že krom nějakých komentářů z publika (občas bylo slyšet i babičku, jak se modlí) nedošlo k žádnému skandálu. Drahý choť se taky trochu uvolnil a sáhnul po svém prstýnku. Snažil se mi ho navlíkat na ruku a moc se divil, že ho nechci, když už jsem přece řekla ANO. Začala jsem se chechtat při představě, jak já se budu snažit na jeho ruku nacpat můj malej prstýnek a mezi smíchem jsem mu vysvětlovala (naštěstí potichu), že tenhle prstýnek nechci, ať mi dá ten druhej. Tuhle zmatenou situaci asi nezaregistrovali úplně všichni, ale na dokumentační videokazetě je docela patrné, o co šlo. Následovaly podpisy nějakých materiálů, kdy mi paní matrikářka chtěla radit, kam se podepsat starým a kam novým jménem, ale pak jí došlo, že vlastně žádné nové nemám a byla zklamaná, že nebude tolik za důležitou. Při podepisování došlo k situaci, za které jsem měla trochu obavy - vzhledem k velkému nárůstu mých proporcí a adekvátně obrovskému výstřihu jsem měla strach, že při větším předklonu šaty neudrží svůj obsah a prsa mi vypadnou až na stůl. Na moment podepisování samozřejmě čekali přítomní fotografové, takže o pěkné obrázky by jistě nebyla nouze. Naštěstí se nic nestalo, podpisy jsem umístila na správné místo, ze šatů nic nevypadlo a mohlo se přistoupit k blahopřání od všech přítomných. Kdo mi co řekl, si opravdu nepamatuju, jsem ráda, že aspoň registruju, kdo nám na svatbu přijel. Až do téhle chvíle jsem téměř zapomněla, že už vlastně dost dlouho potřebuju na WC. Bohužel s tím se nějak při takových obřadech nepočítá, takže místo čůrpauzy následovalo focení v historických prostorách hradu. Tam jsme si užili legraci při pokusu o zachycení celé rodiny včetně babiček, sestřiček a mimina - aby to moc dlouho netrvalo, nahnali jsme všechny nebožáky do kouta, já je popoháněla a svatební kyticí ukazovala, kdo se má kam postavit. Podobná situace se opakovala při focení s rodičema a svědkama. Paní kastelánka nám stále nabízela tradiční focení u kolíbky, což jsme předem zamítli. Odpověděli, že se nespoléháme na čarovnou moc kolíbky a o potomka už máme radši postaráno z vlastních zdrojů a že si radši pořídíme fotku z hradní postele. Myslím, že se docela bavila a postel nám povolila bez mrknutí oka. Pak jsem ještě požadovala fotku na hradním záchodě - seděl tam novomanžel a já u něj s květinou držela čestnou stráž. Ovšem focení s vycpaným kancem se bránila, prý už je tolik vypelichanej, že je spíš pro ostudu. Stejně mám pocit, že nechtěla dopustit, aby na jejich hradě byla pořízena fotografie „nevěsta a kanec”. Pak jsme ještě chvilku běhali po hradbách a fotili se venku a už nás čekal sestup z hradu a hasičské divadýlko. Nutno dodat, že hoši měli připravenou velice mírnou verzi testování novomanželů - po předchozím upozornění na moje těhotenství a hrůzu z výšek jsme byli ušetřeni slaňování z hradní věže. Manžel mě musel přenést přes nataženou hadici a pak nás hoši oba dva oblékli do zásahového kabátu, helmy a rukavic, zapálili malý dřevěný domeček a my měli z podobně malého hasicícho přístroje požár uhasit. Rozruch pumpoval vodu a mě poslal bojovat s ohněm. Ještě předtím mi ale sklopil ochranný štít u helmy, což neměl asi dělat. Nejenže mi málem přerazil nos, ale přes sluneční brejle a tohle plexisklo jsem si připadala jak slepá bába. Podle kouře jsem poznala, kde asi ten oheň bude, ale z překroucené hadice mi žádná voda netekla, ať chlapík pumpoval sebevíc. Pro případ nejvyšší nouze jsem byla odhodlaná udusit oheň svatební kyticí, ovšem přihlížejícícm hasičům se zželelo novonamželky - blondýny a přispěchali mi na pomoc s rozmotáváním hadice. Jen co z ní voda tekla, otočila jsem se k nim, abych jim poděkovala - ovšemže jsem je polila víc než ten hořící objekt. Ten nápad se zalíbil i novomanželovi, takže mi sebral hadici a polil skoro všechny přihlížející - kolegy hasiče samozřejmě nejvíc. Jen přehlíd, že mezi nima stojí taky v modrých šatech moje maminka - jeho novopečená tchyně - no a tu zlil taky kvalitně... Já byla taky mokrá, ale sluníčko svítilo a hřálo a než jsme se naskládali do aut, bylo všechno zase v suchu. A díky rychlé cestě k nám domů jsem zůstala v suchu i já. Pravda, nebylo vůbec hezké, že jsem ve frontě předběhla i babičky, ale měly pochopení a první místo mi na záchodě rády přenechaly.
Při přesunu z hradu k nám se dva automobily opět někam zatoulaly, ale díky mobilům bylo zjištěno, že je nepřepadli loupežnící nebo dopravní nehoda a jen zapomněli, kam mají teď jet. My jsme si na hostinu přizvali i psa Bernýska a už jsme jeli naším autem (s tím, že večer to domů odřídím, protože víc alkoholu než přípitek si stejně nedám).
V restauraci už bylo vše připraveno v zamluveném salonku (s předstihem jsme dodali i jmenovky a nákres zasedacího pořádku, takže odpadlo trapné škatule hejbejte se a všichni měli svoje místo označené - dokonce i Bernýsek měl svůj psí koutek a Vojtíšek zase dětský koutek) Ve třetím rohu byl stůl se svatebním dotrem - docela  velká věc, rozhodně jsme očekávali menší model, ale nakonec se ukázalo, že si na něm všichni (kromě mojí maličkosti) pošmákli. Obídek byl vydařený, dokonce všichni dodržovali naše přání a nekrmili psa pod stolem - ten dostal vlastně jen ode mně ochutnat lososa a po babičce dojel kus kuřete. S přibývajícím časem náš taťka se skorošvagrem stále častěji odbíhali k baru na panáky, takže večer už byli pěkně veselí. Stihli jsme ještě večeři a před desátou se rozjeli domů (teda většina svatebčanů byla odvezena majitelem restaurace - za volant nesměli) Venku už byla tma, zima a lilo jak z konve. Já si doma zapomněla brejle, takže jsem neviděla skoro nic. Myslím, že hned za hospodou mi do cesty skočila žába - auto trošku nadskočilo a něco křuplo. Fujtajbl. Pak mi novomanžel musel radit, kde je ještě silnice a kdy už jedem mimo. Byl taky v náladě, tak se ani nebál. Dokonce se snažil mě povzbudit, že nejedu tak hrozně. Před Mělníkem se na nás nalepil nějaký kamion a na křižovatkách to vypadalo, že nás bude postrkovat zezadu. V kufru spal Bernýsek, tak jsem se o něj bála a řidič kamionu dostal hodně nehezkých jmen.
Doma jsem se uklidnila, pozvali jsme do kuchyně kočku (byla po operaci a zvykla si na nocleh pod střechou) a taky jsme zalezli do hajan. Kdo by teď čekal nějaký erotohrátky a kouzla svatební noci, bude asi pekelně zklamanej. Unavený novomanžel začal po chvilce pochrupovat a mě v břiše bublalo několik litrů minerálky. Na bublinky mě normálně moc neužije a jak jsem měla v hospodě nastaveno, že nemám pít alkohol, lila jsem do sebe jednu Matonku za druhou. Dopadlo to tak, že jsem o svatební noci od dvou do pěti seděla v kuchyni s kočkou a vyprávěla jí veselé příhody uplynulého dne.