Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hele, Jíťo, jede ti auto... květen 2011

žádný anděl na horách to teda nebyl...

v pátek odpoledne jsme se chystali odjet na hory - celej Rozruchovic cirkus... a spousta dalších kamarádů

v pátek odpoledne jsme chtěli koukat na hokej asi všichni - už na horách...
v pátek bylo opravdu krásně...

v pátek odpoledne byla objížďka na trase, tak jsme chtěli vyrazit včas... to se nějak nepovedlo...

tatínek nebyl evidentně rád, že asi zmešká začátek hokeje a hodně pospíchal... Děti naštěstí spaly...

Asi v půlce cesty jsem se zeptala, jestli mi dal do auta i foťák, kterej byl na hromadě asi s dalšími padesáti zavazadly... tatínek pravil, že tam žádnej foťák nebyl... No jako pokus o vtip dobrý - viděl, jak dobíjím baterky a kontroluju, kolik fotek za víkend můžu nafotit na kartu...

Hokej už nejspíš začal a navigace ukazovala do cíle ještě asi 45 minut... Bylo krásně, jen v autě trochu dusno... Na blbý vtipy jsem neměla náladu a řekla, že by mě to asi mrzelo, kdybych ten foťák opravdu zůstal doma... tatínek se zeptal, jestli to teda má otočit a vrátit se... Došlo mi, že jsem opravdu bez foťáku...

Nevraceli jsme se a za chvilku jsem vznesla další nevinný dotaz, jestli si vzal ten svůj spacák... Už podle jeho výrazu jsem zjistila, že já jsem sice bez foťáku, ale v noci mi asi zas taková zima jako tatovi bez spacáku nebude... :-))

Za dalších pár minut jsme zjistili, že eura na výlet za hranice všedních dnů nevzal ani jeden z nás a pak už jsme radši po ničem nepátrali...

Nálada ve voze byla i bez dětských dotazů typu "kdy už tam budem" opravdu výborná... tata ani přes rychlou jízdu začátek hokeje nestihne, já nemám foťák... no to jsou vyhlídky...
Voláme tedy kamarádům, kteří měli vyrazit k cíli před námi, jak to naši hoši hrají... Kamarádi byli ještě na cestě, ba co víc, ještě notný kus za námi... A my nějak ze správné cesty v tu chvíli sjeli a když jsme kroužli poněkolikáté stejným kruhovým objezdem, tata už psychicky nevydržel a spáchal přestupek... Teda ne že by mě zabil, ale odbočili jsme tak, kde se to nemělo... no co, děti spaly a já to na něj nepovím, že...

Hokej dál běžel a když jsme stáli v koloně kvůli bouračce (teda nebyla zaviněna naším přestupkem, to neee...), voláme dalším kamarádům, jak to naši hoši tedy hrají... Hoši hrají, my čekáme v koloně a kamarádi telefon nezvedají...

Samozřejmě jsme pak měli přes sms info, jak to s hokejem vypadá, konec jsme i viděli na vlastní oči, když jsme zdárně k cíli dorazili - ale moc veselý pohled to nakonec nebyl...

 

Veselý pohled měl následovat totiž až druhý den... a hokejisti v tom žádnou roli  nehráli...

V sobotu jsme se po desetikilometrovém výletu těšili na pozdní oběd v hospůdce pod kopcem, kam jsem už ráno odvezla naše auto s tím, že teda nepiju a odpoledne odvozím znavené výletníky do kopce až k chatě...

Odpoledne jsem skutečně byli všichni znavení a nejunavenější byl náš tata a Jarinek, tak jsem je odvezla jako první, aby mohli jít na chatě hajat...

Vlastně jsem zas tolikrát nejela, ale poslední cestu z kopce už jsem se těšila, jak si ještě posedíme a já s kamarádama pochytračím... Měli náskok, já pila nealko...

Před hospůdkou už u potoka parkovalo několik aut, tak jsem to naše nechala stát docela blbě s tím, že na něj ze zahrádky uvidíme a kdyby někomu překáželo, dojdu přeparkovat... Bylo vedro, okýnka zůstaly stažený, ale pro jistotu jsem auto zamkla, to zase jo...

Sedám zády k silnici na lavici a kamarád se na mě chechtá a vtipkuje...

"Hele, Jíťo, jede ti auto... hahahaa..."

"Ty jseš blbej, dělat si srandu z blondýny, když víš, že skoro neřídím..."
sedám ke stolu a poslouchám historky, kdy komu z našich známých odjelo auto a kde který skončilo...

a za chvilku to zkouší zase - opakovanej vtip... No co, mají fakt několik piv náskok, že...

"Hele, Jíťo, jede ti zase auto... hahahaa..."

To už se otočím a samozřejmě nic.
No ale když se otočím podruhý.... Fakt se rozjíždělo...
panika největší, klíčky nemůžu samozřejmě honem najít...

Moc bych sama chtěla vidět tu scénku, kdy blondýna běží přes silnici, snaží se zastavit automobil vlastním tělem a pak skáče otevřeným okýnkem po ruční brzdě... :-)) Ale auto se zastavilo... Naštěstí... Jsem si myslela, jak jsem teda šikovná... Vylezu z okýnka a vidím, že se náš stříbrný sršeň zastavil - o auto před ním...
V hospodě se samozřejmě všichni náramně bavili... No naštěstí se bavili i majitelé vozu, na jehož nárazníku byl nalepen nárazník náš...

Pak už jsem jen měla obavy, abych nakonec místo zpátečky nezařadila čtyřku a přískokem vpřed neposlala to jejich auto z kopce do potoka....

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA