Jdi na obsah Jdi na menu
 


Brusel - červen 2011

Brusel byl dobyt a my skoro ubití dorazili domů...

no tak teď už je nám celkem fajn, ale jak popsat tu zpáteční cestu, to teda nevím... asi bude nejlepší přepsat hlášení, co jsem posílala mobilem ségře...

babi a děda tentokrát vyrazili několik hodin před náma a my se rozhodli vyjet až po obědě...
co jsem sbalila a zapomněla, to ještě nevím, ale počítač, foťák, děti i manžela teda mám doma a naopak naštěstí vypečený kocour Max se nám do žádnýho zavazadla nevnutil... zvířata mi nevadí, ale Max je fakt tak trochu hajzlík... když si dělal nároky na mojí postel, nenechal se vyhodit a chtěl mě dokonce sežrat!!! :-) a neodolatelná jsem mu podle výrazu jeho ksichtu rozhodně nepřipadala... :-))

tak uvidíme, co nám doma bude chybět nebo přebejvat, ono když se za těch pár dní v jednom bytě vystřídá 19 lidí a jeden kocour, určitě si někdo nějaký cizí suvenýr domů odveze, že... :-) ale blechy to snad nebudou...

každopádně kufry i proviant na cestu jsem zdárně nacpala do auta, tata byl odpočinutej, děti utahaný, já zpocená a ochrápaná - spánkový deficit se projevil v pravou dobu (a to jsem šla spát poslední noc opravdu brzo - ještě nesvítalo...)
tetka s miminem na chodníku mávají a já přemlouvám pana Miroslava v navigaci, aby nám řekl, kudy vede cesta z města...

Miroslav se mnou nemluví, děti mají otázek milion a tata za volantem jen jednu - TAK KUDY????

hlásím ROVNĚ a domlouvám Mirdovi, aby si s načtením trasy pospíšil, než z ní sjedem...
Miroslav má Brusel evidentně moc rád, projeli jsme si ho i při zpáteční cestě zase hned několikrát... tentokrát jsem ale aspoň už nemusela zastavovat dopravu...  

před náma minimálně deset hodin v autě - šílená představa...
aspoň že hned za Bruselem děti už spí a neptají se, kdy už tam budem... teda ptá se Kačenka, Jarinek toho zatím moc nenakecá, zato se snaží trefit volant rohlíkem, hrnkem, knížkou, dudlíkem a tak podobně... a vzápětí ječí, že nemá rohlík, hrnek, knížku, dudlík a tak podobně...

míjíme benzinku s tím, že natankujem až na té další, když děti zrovna usnuly...

další benzinku potkáváme až za Holandskem... v nádrži zbývá nafta na 24km... tata trochu ztrácel nervy, mě to bylo celkem jedno, hlavně že děti spí...

berem naftu a děti se ihned probouzí a dožadují se jídla a pití... dostanou jídlo a pití a tata prudí, že ztrácíme čas...
před chvílí nervy, teď zase čas... no ještěže neztrácí hlavu... zatím...


Hlášení tetě: deti spaly, ted byla krize, druha zastavka za nama, krystofovi tecou nervy, jarin si kolem krku mota snuru od sluchatek, tata vyhrozuje, ze nas vysadi, Frankfurt 100km pred nama...

od chvíle, kdy se junioři probudili, šroubuju si páteř do vývrtky a neustále něco na zadních sedadlech řeším... tata šílí a pouští cd na plný pecky... aby neslyšel, jak děti ječí... děti ječí, že neslyší dvd ve sluchátkách, páč cd hraje moc nahlas... Jarouš si nechce sluchátka nasadit sám, trvá na tom, že MAMA musí nasadit... mama nedosáhne... po deseti pokusech to vzdává a v autě plném kraválu si tiše povzdechne, trhněte si všichni nohou... všichni to slyšeli...


Hlášení tetě: mijime Frankfurt, jeden debil s bavorakem do nas malem vlit, Jarin se ve 160km/h vyvlik z pasu a otevrel si okno, leze po mne kliste asi nemecky, uz je kaput

Jarouš sice nezná čísla, ale nějakým zvláštním smyslem vždycky rozpoznal, že jsme překročili těch 160km /h a z těch pásů se vyvlíkával pořád... a to jsem mu to zatáhla, že jsem se bála, aby mohl dejchat... takže když jsem nespravovala dvd, cpala jsem ho za jízdy neustále zpátky do sedačky... okno už měl teda zamčený... aspoň něco... tata neustále nadával, že se vrtím a nesleduju s ním cestu, Kačenka se permanentně dožadovala bonbónů, který jsem jí chtěla dát, až Jaroušek usne, protože by je chtěl taky a mohl by se s nima zakuckat...

Hlášení tetě: Norimberk... ve 190km/h na sebe jecime, Kata breci, ja vystupuju. malem nabirame kufr tranzita pred nama. kricim, ze uz nikdy nikam nejedu. pred nama 300km. deti nespi...

to byla situace - já zase kšírovala juniora, tata chtěl zkusit, kolik to naše auto jede nejvíc, v momentě, co jsem se otočila po směru jízdy vidím, že tranzit před náma neuhybá, tachometr na 187 - abych nekecala teda... tak rikam - zpomal, jedes rychle, on neuhne... a tata se urazil, abych byla zticha, ze jede akorat a zadnych 187 tam nema... tranzit uz se skoro prateli s nasim autem... tata chce jet porad stejne rychle... ja chci aby zpomalil, jarin se odpoutava, kacenka breci... no proste vyborna situace... premyslim, kde mam kontakt na tu hodnou pani z Norimberka, co mi nabizela azyl... domu dojedu snad radsi stopem...
situaci na zadních sedadlech se snažím uklidnit bonbonama... zaskočí Kačence...


Hlášení tetě: 23.10 Rozvadov - deti konecne spi... domu snad dojedem....

No dojeli jsme naštěstí v pořádku, před půl druhou ráno už byli junioři ve svých postelích... ale příště BEZ ODVARU Z MAKOVIC S NIMA NIKAM NEJEDU...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář